Petr Soumar je oblíbeným hercem Horáckého divadla. A diváci ho mohou vidět též...

Petr Soumar je oblíbeným hercem Horáckého divadla. A diváci ho mohou vidět též jako drožkáře v seriálu Četníci z Luhačovic. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Nesnáším, když se dělají z čertů blbečci, říká herec Petr Soumar

  • 0
Vzorem herce Petra Soumara je Rudolf Hrušínský. A stejně jako on, dostal i nejoblíbenější herec Horáckého divadla Jihlava za sezonu 2013/2014 ve Vančurově Rozmarném létě roli Antonína Důry.

„Byl jsem exhibicionistické dítě, které dospělí zneužívali pro nejrůznější recitování,“ říká o sobě s úsměvem Petr Soumar.

Vítěz mužské části divácké ankety Horác se však na jevišti zabydlel až jako dospělý. „Zlomovým byl v tomhle směru pro mě rok 2000, kdy jsem jako šestatřicetiletý poštovní úředník přijel do Jihlavy na konkurz. Hledali tady tehdy nového eléva,“ vzpomíná padesátiletý rodák z Prachatic. „Do té doby jsem hrál jen amatérské divadlo,“ doplňuje.

Vybavíte si ještě nějakou konkrétní básničku, s níž jste měl jako dítě úspěch?
Mnohokrát jsem recitoval něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Vesele jsem budoval socialismus a bavilo mě, že mi lidé tleskají a říkají, jak jsem šikovný. Pro pochvalu bych se roztrhal. (směje se) Až v pubertě jsem se pak najednou začal stydět.

A kdy vás to zase přešlo?
Poměrně brzy, asi po dvou letech. A pak jsem začal dělat amatérské divadlo v souboru v Prachaticích, ve Strakonicích a nakonec také v Plzni, kde jsem jinak pracoval na poště.

Jak se rodák z Prachatic, který je zaměstnán na poště v Plzni, dostane do Horáckého divadla v Jihlavě?
To je jednoduché, kolega Pavel Batěk, současná hvězda Divadla na Vinohradech, mi řekl, že v Jihlavě dělají konkurz na herce – eléva, tak ať to zkusím. A já jsem jel. Neměl jsem co ztratit.

Petr Soumar

  • herec Horáckého divadla Jihlava
  • narodil se 8. června 1964 v Prachaticích
  • 15 let pracoval jako poštovní úředník
  • do Jihlavy přišel jako amatérský herec z Plzně v roce 2000
  • nejoblíbenější herec Horáckého divadla v sezoně 2013/2014

Bylo to v létě, nebo v zimě?
Myslím, že v květnu. Bylo tehdy výjimečně pěkné počasí a já jsem si řekl: Ty jo, tady je hezky, tady by se mi líbilo. No, a nakonec jsem ten konkurz opravdu vyhrál. Zrušil jsem svoje místo na poště a šel dělat divadlo. Vrhl jsem se do toho po hlavě, přestože jsem najednou platově spadl o nějakých 70 procent dolů.

Co na to říkali u vás doma?
Mamka se zhrozila: Ty ses snad zbláznil. Opustit zajištěné místo a jít do nejistoty v tomhle věku? Je pravda, že rok jsem mnohdy přežíval jen o vodě a chlebu. Ale člověk přežije všechno. (usmívá se) 

Na poště jste zastával nějaký vyšší post?
Normálně jsem byl za přepážkou, ale mohl jsem i střídat vedoucí pošt. Nějakou dobu jsem dělal třeba v Praze. Ta práce není náročná fyzicky, ale psychicky. Zatímco vy se musíte chovat pořád hezky, lidé na vás křičí, jsou nepříjemní. Za těch patnáct let jsem poznal strašnou spoustu různých charakterů, typů.

Taková zkušenost vám pak mohla při herectví přijít vhod, nebo ne?Samozřejmě. Proto si taky myslím, že děcka, co vycházejí přímo z DAMU, ještě nemají takříkajíc odžito. Ale to je jenom můj názor.

Vraťme se k onomu rozhodujícímu konkurzu. Čím jste tehdy porotu zaujal?
Na to si vzpomínám úplně přesně, ale nevím, jestli to tam opravdu napíšete. I když dneska je sprostá mluva vlastně moderní. (směje se) Šel jsem tehdy na jeviště a zakopl o práh. A jak jsem letěl, tak jsem vykřikl: Do pr...., co to tady mají?

A reakce?
Všichni se začali smát, já jsem se omluvil a pak jsem spustil nějakou strašně dlouhou básničku a přidal monolog z Amadea. Nakonec jsem měl ještě zazpívat, jenže já si nemohl na žádnou písničku vzpomenout. Ze zoufalství mě potom napadla jen Já do lesa nepojedu, ale dal jsem ji s velkou chutí. (usmívá se)

Nějakou pohybovou aktivitu po vás nechtěli?
Jo, zeptali se, jak na tom jsem s pohybem, a já jsem odpověděl otázkou, jestli mám udělat kotoul nebo stojku. Řekli, že je to dobrý, a bylo hotovo. Musím se přiznat, že jsem pohyblivý, ale jen na jevišti. Jinak chodím velmi rozvážně.

Nikam nespěcháte?
Přesně tak, kam bych, proboha, tady v Jihlavě mohl spěchat? Nedávno mě potkala jedna paní a povídá: Jejda, pane Soumar, vždyť vy se ploužíte jak želva. Přitom já jsem vás tuhle viděla v divadle a tam jste skákal jako koza. A já na to: No jo, milá paní, ale tam musím. Prostě když je potřeba, tak ten svůj metrák váhy rozpohybuju. I když pak ze mě leje jak ze soumara. (směje se)

Měl ve vaší rodině ještě někdo jiný umělecké vlohy?
Přemýšlel jsem o tom několikrát, ale na nikoho jsem nepřišel. Je pravda, že moje maminka moc krásně zpívala, a vlastně dodnes ještě zpívá. Má moravskou krev. Táta rád četl a miloval filmy. A babička psala verše. Ale jenom takové ty k výročí. Takže nevím.

Možná jste od každého podědil něco a dalo to dohromady herecké vlohy...
Asi to tak bude. Manuálně jsem totiž nešikovný. Hřebík sice přibiju, to jo, ovšem do ničeho většího se nepouštím. Jednou jsem stloukl budku pro ptáky. A ano, nakonec v ní nějací i zahnízdili, ale celkově byla strašně ošklivá. Naproti tomu třeba miluju sekání kosou. To jsem schopný posekat i celou louku.

Pocházíte z Prachatic, tam jste se také dostal s kosou na louku?
V Prachaticích jsem se narodil, ale jinak jsem vyrůstal na vesnici. V podhůří Šumavy, odkud je vidět na Boubín. Mám moc rád lesy.

Takže přesídlit potom na Vysočinu pro vás nebyl až takový problém?
Vysočina není pro každého, je to drsný kraj. Musím se přiznat, že zpočátku mi tady bylo dost úzko. Lidé jsou tu uzavření, studení. Kolikrát jsem si říkal: Proboha, kam ses to dostal. Ale vydržel jsem, člověk si časem zvykne na všechno. A já měl motivaci, chtěl jsem dělat divadlo.

Za těch čtrnáct let už jste tedy Jihlavu přijal za svou?
Nechci, aby to vyznělo nějak špatně. Pro mě je Jihlava jedna velká příjemná vesnice. Chodím tu pořád po stejných trasách, potkávám stejné lidi, kteří mě občas zastaví a řeknou: Včera to bylo dobré představení, pane Soumar. V tu chvíli si říkám, že má moje práce smysl. Na druhou stranu musím přiznat, že mě v Jihlavě drží opravdu jenom to divadlo a kolegové, které mám rád. Moc dobře se mi pracuje i s režisérkou Kateřinou Duškovou.

Když mluvíte o tom, jak chodíte pořád po stejných trasách, tak já vás často potkávám na procházce s pejskem...
To je Tomík. Vzal jsem si ho z útulku jako štěně a mám ho už čtrnáct let. Akorát teď je chudák dost nemocný. Ale chodit s ním ven, to mě baví. Znám snad všechny pejskaře v Jihlavě. Však taky nejčastější otázka, kterou na ulici slýchám, je: Jejda, kdepak máte dneska pejska? (směje se)

Co je to za rasu? Povídáte si s ním?
Jo, občas. Myslím, že on hlavně rozumí tónu, kterým na něj mluvím. A pak taky naprosto přesně rozumí tomu, když otevřu ledničku. Je hrozně hodný, má rád lidi. A co se týká té rasy, tak je to typická „jihlavská křižovatka“. Jack Russell teriér křížený s liškou.

Máte ještě nějakého jiného koníčka? Například vaši kolegyni Lenku Schreiberovou prý pohltil geocaching...
A já dodávám – moji milovanou kolegyni. Opravdu si myslím, že jsme někdy v minulém životě museli být sourozenci, protože jsme na sebe strašně napojení. Jediné, v čem se lišíme, je právě ten geocaching. Hledání čehokoliv někde venku, to mě nebere. Já jsem propadl slovnímu fotbalu na internetu.

Tomu rozumím, taky ho často hraji...
Vážně? A taky se divíte, kolik slov se tam považuje za české? (směje se) Běžné je mutr, fotr...

Mě spíš zaráží, kolik slov jsou lidé schopni vytvořit za minutu a půl...
Přesně. Já si kolikrát myslím, že tam musí sedět nějaký lidský automat, protože to jinak není možné. A jsem strašně vzteklý, že mi to taky tak nejde. Celkově je to ovšem jediná moje závislost, kterou mám. Doufám, že jiná už mě nepostihne.

Zmiňoval jste, že váš otec byl vášnivý čtenář. Vy jste tuhle vlastnost nepodědil?
Jako kluk ano. Do nějakých patnácti let jsem přečetl snad úplně všechno – od Dospívám v mladou ženu až po Děti kapitána Granta. (směje se) Ale pak se to najednou nějak zaseklo. Teď už čtu jen noviny a časopisy. Ačkoliv na ně dost nadávám, tak každý den jdu, koupím si je a pak to do sebe dostávám. Potřebuju kompletní informace.

I bulvár?
Ale ano, i ten. Nebudu si hrát na intelektuála, klidně se přiznám, že si bulvár koupím a čtu – co, kdo, kdy a kde. Prostě drby.

Jak vypadá váš běžný den, když zrovna nehrajete? Spíte dlouho?
No to vůbec ne. To si jen všichni lidé myslí, že herci spí až do poledne, pak si oběhnou nějaká ta kafíčka a večer si něco zahrají. My taky musíme zkoušet. Každý den.

Zahrál jste si i v nějakém filmu nebo seriálu?
Ano, například v Četnických humoreskách či v Přešlapech. Jednou jsem taky v nějakém zahraničním filmu hrál ukrajinského celníka. Nikdy jsem ten film neviděl, ale pamatuju si, že jsem v něm řekl i dvě ruské věty. No a v Cestách domů jsem dostal roli vraha Macháčka.

Herci často říkají, že právě záporné role se jim hrají mnohem lépe. Platí to i pro vás?
Určitě. Člověk ze sebe může vytáhnout to, co v sobě jinak brzdí. A většinou jsou ty záporné role psané velmi dobře, mají několik vrstev. Já mám strašně rád pohádky, kde je pořádné zlo. Kdy se bojím. Naopak nesnáším, když se třeba z čertů dělají blbečci.

A máte nějakou vyloženě oblíbenou pohádku?
S čerty nejsou žerty, to je pro mě asi ta nejlepší. Naprosto skvostná pohádka se skvělými hereckými výkony. Můžete na ni koukat pořád dokola a vždycky v ní najdete něco nového.

Jak byste sám sebe charakterizoval? Jste spíš kliďas, nebo nervák?
Já jsem Blíženec a na tenhle fakt všechno svádím. Takže jednou jsem zamlklý, pak zase nikoho nepustím ke slovu. Jsem zvědavý a nerad se hádám. Neumím ustát konflikty, hodně se jimi užírám. Proto se snažím vycházet s lidmi, co to jen jde.

Chybí vám nějaká vlastnost, kterou byste opravdu chtěl mít?
Jednoznačně trpělivost. S tou bojuju celý život. Když mi něco nejde hned, tak jsem vzteklý a nervózní. Taky jsem hysterka a ješita. Ale to jsou všichni herci. A kdo říká, že ne, tak kecá.

Před třemi týdny jste převzal Horáce, cenu pro nejoblíbenějšího herce Horáckého divadla minulé sezony. Překvapilo vás tohle ocenění?
Věřil jsem, že by si mě mohli diváci všimnout, protože jsem v té sezoně měl krásnou roli Antonína Důry v Rozmarném létě. Ta role mi neskutečně sedí. Jako bych obul dobře ochozené boty. Loni jsem prohrál s Františkem Mitášem o jediný hlas, ale letos to vyšlo. Měl jsem velkou radost.

Co bylo na roli Antonína Důry nejtěžší?
Ten pekelně obtížný Vančurův jazyk. Zvládnout ho tak, aby to nebyla jenom krasomluva, ale aby nám divák uvěřil, že se takhle opravdu mluví.

Kolikrát jste viděl Rozmarné léto v televizi?
Několikrát, ale během zkoušení ani jednou. Zakázal jsem si to, protože jsem nechtěl kopírovat pana Hrušínského. Ono se to ani nedá. Byl to skvělý herec, který všechno hrál očima. Nevím, jak to dělal, ale šlo mu to výborně.

Dá se říct, že právě on je vaším vzorem?
Ano, takhle bych chtěl jednou hrát. Ale já vím, že jsem Soumar, nechci být jen špatná kopie. Svůj projev pořád hledám.