Ke komparsu pro natáčení filmu Jan Hus režiséra Jiřího Svobody jsem se dostal jako slepý k houslím.
Fotografoval jsem konkurs na komparsisty v havlíčkobrodském hotelu Slunce a ženy z agentury Genesy si mne tam vyhlédly, ač jsem se o účinkování neucházel. Z ješitnosti jsem neodmítl.
Mému prvnímu natáčení předcházela kostýmní zkouška v sokolovně pod lipnickým hradem, na kterém část filmu vzniká podle námětu Evy Kantůrkové. „Budete měšťanem,“ přisoudila mi paní z agentury. „Do konce natáčení se nesmíte holit ani stříhat,“ nakázala.
Stal jsem se jedním z více než stočlenné skupiny „lidu“, který měl vytvořit na nádvoří hradu Lipnice davovou scénu.
Oděv včetně bílé košile a klobouku mi sedl napoprvé, jenom „středověké“ kožené boty jsme museli zkusit patery. Neměly šněrování a tak mi z nohy buď padaly, nebo mi byly malé. „Nezapomeňte si před natáčením sundat brýle,“ připomněla mi kostymérka.
Mám šest dioptrií a tak se mi ulevilo, když jsem o tři dny později při strojení do finálního kostýmu před vlastním natáčením dostal jako další součást mošnu přes rameno, do které jsem si mohl během pobytu na place brýle ukrýt. Nebyl jsem sám.
Ti nejotrlejší komparsisté si i přes zákaz u sebe nechali v různých záhybech šatu mobily, či cigarety. Že filmové natáčení jsou hodiny a hodiny čekání, pak půlhodinový nácvik vlastní akce a stále znovu opakované klapky, to jsem z doslechu věděl.
Kolona a naříkající plíce
Přece jen jsem si lépe uvědomil, jak velkou cenu má při natáčení trpělivost i dochvilnost.
Příjezd na sraz komparsistů u autobusu v Havlíčkově Brodě mi zhatilo desetiminutové zdržení v koloně. K autobusu jsem dorazil po půlkilometrovém sprintu s naříkajícími plícemi. Autobus přijel na místo včas. U lipnické sokolovny nás pak ale čekaly tři hodiny čekání ve frontě před kostymérnou a maskérnou.
Jste pan Fišer? A bez paruky?
Úzké schodiště, fronta mužů a žen. Na stole vedoucích komparsu neustále promlouval zmodulovaný hlas z vysílačky. „Kde jsou zpívající studenti? Všichni, co přijeli autobusem, jsou nahlášeni? Všechny bekyně sem! Vy jste pan Fišer? Jaktože nemáte paruku?“
Šéfky komparsu zvládaly všechno s obdivuhodným klidem. A razancí. „Na chodbě před kostymérnou zůstanou ve frontě čtyři páni a čtyři dámy, ostatní ven. Je to tu jako na tržnici.“
Každý má kartičku s číslem, stejné je v kostymérně na věšácích přišpendlené na přiděleném kostýmu. Při převlékání do trenýrek, civilní boty do igelitky. Ponožky na nohou nakonec mohou zůstat. „Láhev s vodou a svačinu si na plac můžete vzít. Můžete tam být několik hodin,“ říká kostymér.
Venku svítí slunce, mnozí se při dlouhém čekání povalují se po trávníku, pokuřují, jiní luští křížovky, dívky se fotografují s rytíři, páni s půvabnými bekyněmi. Ty jsou pokárány. „Nemůžete si sedat na kameny, budete mít na zádech lišejník!“ vykřikne žena z maskérny, která se tu náhle objeví. Na každém rameni má kabelu s líčidly pudry a štětci.
Konečně odkudsi přichází signál k přesunu od sokolovny k nádvoří. Nikdo neví, kdo ho vlastně vydal, šíří se od ucha k uchu. Chaos s nečekaným řádem. Stohlavý dav středověkých postav se po serpentině vydává vzhůru k hradu. Další hodina čekání u maringotky s občerstvením.
Bavte se. Ne nahlas
Pak konečně přichází čas na natáčení scény, kdy dav na nádvoří tleská dovádějícím studentům. Ti zesměšňují satirickou písní postavu v kožešinách a s bizarní mitrou na hlavě, která na vozíku taženém osly představuje negramotného biskupa.
„Komparsisté! Představujete dav lidu, který se baví, je veselý, zpívá a tleská studentskému představení. Nesmíte přehlušit zpívající, ale ani být pasivní. Mluvte mezi sebou, smějte se, scéna, kterou sledujete je velmi zábavná,“ dává pokyny šéfka scény. Lehká nervozita opadá, jde do tuhého.
Davem vede dvacet metrů kolejnic pro kameru, asistenti rozdávají zapálené pochodně a dýmajícím šedým práškem z pánví vytváří iluzivní kouř. Vše sleduje režisér Jiří Svoboda a občas dá asistentce drobné pokyny.
Po prvních třech zkouškách padne rozhodnutí: scéna bude natočena bez pochodní. Kape z nich parafin, narušují kompozici. „Žehnat musíte výrazněji. A v davu se nikdo nesmí smát výrazně nahlas, pokud není zrovna v záběru,“ připomíná režisér komparsistům a kaskadérovi v kožešinách.
Po čtyřech zkouškách a třech ostrých klapkách je tříminutová scéna natočena. „Je to dobré, děkuji. Pokračujeme další scénou. Celý kompars zůstává na místech, nebudeme vás nikde nahánět,“ říká asistentka do megafonu. Bolí nohy, hlásí se hlad, ale natáčení pokračuje. Jan Hus přijde na scénu jindy.
