"To prostředí je lidsky čisté a nezkažené," říká po návratu.
Po plese V Žitě jsem se dozvěděla, že jste odletěla do Afriky. Co to bylo za výlet?
V té době jsem o cestě do Zambie už věděla. Vzniklo to tak, že mě někdy před Vánocemi oslovila fotografka Lucka Vítková, jestli bych jí nepůjčila na focení pro Lejlu Abbasovou šaty, že budou fotit pro projekt Imana, což jsou předměty vyráběné africkými ženami, nebo naopak českými umělci pro nadaci. A peníze z té práce pak jdou na dobrou věc.
Jak se projekt dál vyvíjel?
Projekt mne zaujal, říkala jsem si, že jediné, co můžu rozdávat, je právě to, co umím. Sešla jsem se s Lejlou a Vendulou Jičínskou, které mi o něm řekly více. V té době se vrátila z Keni česká významná sklářka Gizela Šabóková, která učila pracovat ženy z Keni se sklem - korálky. Gizela mě s holkama pro tu věc ještě více nadchla. Napadlo nás propojit šaty s korálky. Zavolala jsem své kolegyni Míše, která je u nás rok, a zeptala se jí, jestli umí střihy. Řekla, že umí. V ten moment se mi začal v hlavě rodit plán, že těm lidem půjdu pomoci. A budu rozdávat um v řemeslných dovednostech. Míša vezla šicí overlock a já materiál - bavlnu z Veby. Vezla jsem tři kufry.
Jak na váš nápad reagovala rodina?
U své rodiny jsem se setkala s pochopením u manžela a snachy, která je lékařka. Kluci (synové – pozn. redakce) se mě ptali, jestli si uvědomuji, do jakého nebezpečí jdu. Měli o mě strach. Nejhorší bylo, že jak odjížděla moje kolegyně o dva týdny přede mnou, bála jsem se dvakrát. Poprvé o ni, podruhé o sebe. Čím víc se to blížilo, tím větší strach jsem měla. Nechtěla jsem ho nikomu dát najevo, naopak jsem musela stát pevně v kramflecích a kolegyni podporovat.
O co přesně v tom projektu šlo?
Byl to workshop, škola, kde jsme měli na starosti šest mladých lidí: čtyři ženy a dva muže, které jsme učili krejčovině. Do té doby jsem Afriku takhle na vlastní kůži nezažila. Bylo to nesmírně poučné. Setkala jsem se tam s věcmi, které jsem do té doby neznala.
Například?
Nemáte teplou vodu, co teplou, žádnou! Vlasy jsem si umývala vodou z lahví. Nebo když poprosím na lodge uklidit, nikdo neuklidí podlahu. Musela jsem jim říct, jak se to dělá. Takže jsem kromě krejčoviny na dílně učila u nás v bungalovu uklízet. (úsměv) Ale na spoustu věcí si zvyknete. I na to, že jste špinavá po kotníky od špinavého písku nebo že místo parfému máte prostředek proti komárům. Čím jsem tam byla déle, tím víc jsem si uvědomovala, že mi to rychle utíká a že jsem za rozhodnutí ráda. Na vše špatné zapomenete. Vždyť jsem se dostala do prostředí, které je lidsky velmi čisté, nezkažené. A ti lidé mě nabili tak, že mám pocit, že teď můžu všechno. Ale už cítím, že je mě teď všude plno.
Beata Rajská
|
Co ještě tam bylo jiné?
Třeba naše děti jsou oproti africkým nesamostatné, nehrají si samy, potřebují počítač nebo herní konzoli. V Africe si musí vystačit s jednoduchým kroužkem, paličkou a hračkami, se kterými jsme se setkávali zkraje minulého století.
Jak mise dopadla?
Dovezla jsem a mám připravené výrobky, které mí svěřenci udělali. Musím říct, ty první byly hrozné, základy je učila krejčová samouk. Neuměli držet výrobek s rukama položenýma na stole nebo nevěděli, že si musí ruce při práci umývat. Ale vše se naučili. Vymyslela jsem tři druhy sukní a dva topy, které tam chceme dělat. V tom projektu jde o to, aby oblečení bylo jednoduché, nositelné a ženy si sukni mohly vzít na koupaliště nebo na chalupu, ven. Když si to koupí, přispějí na projekty v Africe. Vše je vyřešené tak, aby součástí byly korálky, co připraví v Keni.
Jací to byli lidé?
Příjemní. Jednou jsem byla za indiánskou babičku. Maminka Sandra šila s půlročním Markem v chitenge na zádech. Vymýšlela jsem mu sezení, vyrobila jsem mu štěrchátko z lahve od vody, do níž jsem naházela fixy. Nebo jsem mu pověsila náramky na šňůru, aby se pro ně natahoval. Byl moc šikovný, oblíbila jsem si ho nejen já. Toho chlapce chci podporovat a také bych mu chtěla zaplatit studia. Vše jsem domluvila jak s maminkou, tak s koordinátorkou projektu, a dokonce s manažerem místní banky. I doma to vzali na vědomí.
Dovezla jste si určitě spoustu zážitků...
Zažila jsem třeba mši, při které jsem pochopila, že Sestra v akci není výmysl. Oni tam vážně tančí a je to působivé. Holky, které jsme učily, tam zpívaly gospely. A to byl neskutečný zážitek. Pastor vedl kázání v jazyku lozi, kterým se tam mluví. Pak přišel anglicky mluvící pastor a ten po Lucce chtěl, ať mě představí. A ona tam přede všemi řekla, že jsem tam přišla pomáhat. Oni děkovali, dávali si ruku na srdce na znamení vděčnosti a já se přistihla, že to dělám také. Že už mě to také naučili. Bylo to krásné. Jejich kultura je jiná, jsou šťastní, když mají co jíst. Pak jim nic neschází. Vnímala jsem, že nepotřebují almužnu. Chtějí pracovat.
A chtěla byste se tam vrátit?
Ještě před odjezdem jsem si řekla, že se budu chovat podle přísloví: Nedávej ryby, ale nauč je lovit. A myslím, že se mi to povedlo. Když jsme se loučili, tak mi říkali, že jsem je inspirovala a že se budou snažit být lepší. Ta pomoc mě oslovila natolik, že bych se tam v budoucnu ještě ráda vrátila.
Co tam pro vás bylo nejtěžší?
Nejnáročnější byl přejezd z Lusaky do Mongu a to, že jsem jela sama. Desetihodinová cesta v místním autobusu bez toalety. Kvůli pohodlí mi holky koupily dvě místa v autobusu, musela jsem se o ně skoro rvát. Lidé si mě i hodně fotili, protože bělochů tam bylo velmi málo. Naštěstí vedle mě seděl asi třicetiletý student, se kterým jsem se dala do řeči a díky kterému jsem se nebála vystoupit z autobusu beze strachu, že odjede beze mě. Kahiwu mě pak "zachraňoval" a lil mi vodu na ruce po použití latríny. Jsem ráda, že si tady mohu obout boty na podpatku, vysprchovat se v teplé vodě, spát v normální posteli. Ale byla to nová zkušenost, za niž děkuji.
Jak jste komunikovala s rodinou?
Každý den jsem připravovala dlouhé esemesky, které kolegyně v Česku přepisovala na Facebook, aby o mně rodina a mí blízcí věděli. I zambijský operátor totiž fungoval jen na přeskáčku.
V Mongu jste prý dostala také nové jméno.
Jak jsem se dověděla, rozhodovali se, jestli mi budou říkat Štěstí, nebo Naděje. Vyhrálo Sepo, tedy Naděje. Při narození dítěte dává kmen Lozi jedno anglické jméno a další, co má symboliku. Například: Ten, kdo se narodil v pondělí.
Co vás na tamním životě fascinovalo?
Musím se vrátit k jiné kultuře v Africe. Pro mě bylo úžasné, jak jsou lidé soudržní. Třeba na tržnici jsou rádi, když nakoupíte u souseda. Nezávidí si, jsou rádi, že bude mít i ten druhý co jíst. U nich se vše odehrává venku. Do chatrče chodí spát, takže i nové baráky se tam staví bez oken. Ještě si vybavuji zážitek s jídlem.
Jaké to tam bylo s jídlem?
Říkala jsem si, že musím mít s kolegyní aspoň každý druhý den teplé jídlo. Fast foody tam byly, ale strašně špinavé. Pak jsem objevila dvě lodge. Zjistila jsem, že si tam objednáte jídlo a po hodině vám přijdou říci, že nemají suroviny. Takže jsem to řešila třeba tak, že jsem si pozvala kuchaře a ptala se ho, jaké tam vlastně mají suroviny, abychom se najedli. Vydržela jsem nakonec na kuřecím kebabu, opékaných bramborách, pizze. Tento krátký výčet doplňovala dušená zelenina. Neustále mi v ní skřípal písek v zubech. Jak jsem se později dozvěděla, bylo to dobré znamení – ta zelenina nebyla umývaná a to je při těch poměrech v pořádku.
A co říkáte na tamní módu?
Jsou tři druhy Afričanů: první žijí v nejchudších částech, slumech, a módu neřeší – vesničanky v tričkách, blůzách a omotané v chitenge ke kotníkům. Muži košile doplňují často montérkami. Pokud nejsou bosky, mají žabky. Druhou skupinu tvoří ti, kteří oblečení řeší podle zaměstnání. Ženy nosí úzkou sukni do kolen a vypasovanou halenku. Občas vysoké podpatky. Patří tam i ženy, které mají šaty šité na míru z výrazně vzorovaných látek, takzvaný msisi dress. Muži nosí košile s dlouhým rukávem, většinou bílé, a plátěné kalhoty nebo džíny. Hlavně mladí jsou občas v polotričkách se švihácky zvednutými límečky, takže cestou přes Katongo jsem si občas přišla jak na diskotéce. Hodně si potrpí na boty. A muži v typickém oděvu, který tvoří bohatá sukně, siziba a vestička ze stejného materiálu.
A třetí skupina?
Třetí skupinu tvoří lidi z města Lusaky. Dále bankéři, lékaři, lidé, kteří cestují, ale těch je v Mongu minimum. Ženy přijaly evropský a americký styl. Muži košile, nejčastěji bílé, doplněné tmavšími kalhotami s páskem s výraznou sponou.
Vaše zápisky z Afriky na Facebooku byly oblíbené, četla a chválila je spousta lidí.
Dokonce i syn mi říkal, že všem vykládá, jaká jsem úžasná spisovatelka. (úsměv) Ředitel British Airways mi zase při návratu do Česka povídal, že kdyby se náhodou neprodávaly šaty Beaty Rajské, což se snad vždy budou, že se můžu psaním živit profesionálně. A tchyně mi řekla: To, že jsi dobrá návrhářka, jsem věděla. Ale že takhle lidsky píšeš a dokážeš popisovat situace, jsem nevěděla.
A nebudete v psaní pokračovat?
Když jsem viděla reakce, tak jsem se rozhodla pokračovat. Nějakou dobu připravuji vydání knihy na noční stolek. Název však ještě neprozradím.
Co ještě plánujete pro letošní rok?
Fotíme kolekci na zimu 2013/2014. Připravuji také kolekci na léto 2014, která bude mít částečně premiéru na pražském Fashion Weeku v září a pak na velké přehlídce na přelomu října a listopadu. Potom mám požadavek na jednu přehlídku v zahraničí. Do konce letošního roku bych ještě chtěla zvládnout dokončit dvě pěkné designové zakázky na klíč. Jedna z nich, to byla hodně exkluzivní a netradiční záležitost.
Jaké budou podle vás letošní trendy v módě?
V současné době je móda velmi tolerantní. Není to jako například v padesátých letech, kdy byly trendy jasně dané. Z loňského léta nám přechází krásné pastelové barvy, pak kombinace bílé a černé v takzvaném op-art stylu (střídání černé a bílé jako u šachovnice – pozn. redakce). Velmi aktuální je rovněž kytičkový vzor.
Stíháte při vší své práci také relaxovat nebo se věnovat koníčkům?
Ano. Dvakrát týdně cvičím v tělocvičně s trenérem. A dvakrát týdně mluvím s rodilým Londýňanem. Občas hraju golf a v zimě lyžuju. Když mám čas a jsem doma, tak čtu. A pak chodím ráda do kina.
