Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nechtěl jsem jen koukat na televizi, říká mladík, který přišel o nohy

  11:52aktualizováno  11:52
Kdysi býval pořádný bručoun, pak ale přišel v létě roku 2013 při nehodě o obě nohy a paradoxně v sobě probudil optimismus. Jednadvacetiletý Petr Klíma ze Zhoře na Jihlavsku se vzepřel osudu, sportuje a věří, že jednou bude chodit na bionických nohách.

Nadšenému motorkáři Petru Klímovi se loni v létě obrátil život naruby. Následkem vážné nehody přišel o obě nohy nad kolenem, přesto nezatrpkl. Touží po bionických nohách a účasti na zimní paralympiádě v Pchjongčchangu 2018. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Život mu před rokem a půl vlepil facku, z níž by se mnozí možná nevzpamatovali nikdy. On to dokázal během pár měsíců, čímž pořádně překvapil i ošetřující lékaře.

Jeho cílem je nyní zahrát si v národním sledgehokejovém týmu na příští paralympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu.

V srpnu roku 2013 vyrazil tehdy dvacetiletý automechanik Petr Klíma ze Zhoře se svojí Aprilií RSV 1000 na jízdu po cestě, kterou předtím projel snad stokrát. Jenže tenhle výlet skončil vážnou nehodou, jejíž důsledky byly hrozivé.

Mladík se kromě celé řady jiných zranění musel vypořádat i s tím, že nejprve přišel o pravou nohu a po pár týdnech v nemocnici mu lékaři vzali nad kolenem i levou. „Prodělal jsem strašnou spoustu operací. Ani je všechny nedokážu spočítat,“ prozrazuje Klíma. „Ale stejně jsem měl velkou kliku. Můžu dál pokračovat v životě,“ dodává s optimistickým výrazem.

Co je sledge hokej?

  • zimní kolektivní sport, obdoba klasického ledního hokeje, ovšem přizpůsobeného výhradně lidem s tělesným postižením
  • hraje se ve speciálních sáních, odtud pochází i jeho název (anglicky sledge = sáně). Sáně jsou zkonstruovány ze sedáku, ocelového rámu a dvou nožů k bruslení. Hráči se pohybují a zároveň ovládají puk pomocí dvou krátkých hokejek opatřených na konci ocelovými hroty
  • součástí zimních paralympijských her je od roku 1994
  • původ tohoto sportu pochází ze Švédska, kde ho v roce 1960 vymysleli dva pacienti v rehabilitačním centru, aby mohli hrát hokej navzdory svému postižení
  • prvními paralympijskými vítězi se v Lillehammeru roku 1994 stáli právě Švédové
  • česká sledgehokejová reprezentace patří do elitní skupiny A

Nevadí vám vrátit se ve vzpomínkách do onoho dne, kdy došlo k nehodě?
Ne, já si totiž přímo tu bouračku nepamatuju. Dokonce asi měsíc jsem si nemohl vzpomenout ani na to, co jsem dělal před tím. To už teď sice vím, ale jinak si ze samotné nehody nevybavuju nic.

Vytěsnil jste ji ze vzpomínek?
Spíš jsem se asi bouchl do hlavy víc, než bylo zdrávo. (směje se)

Jaký to byl pocit, probrat se v nemocnici a nevědět, co se stalo?
Vzbudil jsem se po deseti dnech umělého spánku. Přesně ty pocity neumím popsat, jen jsem si uvědomil, že nemám pravou nohu. Ale nebral jsem to tragicky. Asi to bylo i tím, že jsem byl pod práškama.

Zkoušel jste najít vysvětlení, co se tehdy mohlo stát?
Co jsem slyšel, tak mě našel nějaký pán. Nevěděl, co se mnou. Naštěstí jela za chvilku kolem zdravotní sestra s manželem, shodou okolností policajtem, ta mu vytrhla mobil z ruky a řekla, ať pošlou vrtulník. To, že mě transportovali hned do Brna, mi zachránilo život.

Takže netušíte, co mohlo váš pád způsobit?
Ještě den předtím jsem jel po stejné trase. Vlastně jsem tam jezdil často, znal jsem tu cestu nazpaměť, nevím, co se mohlo stát. Možná nějaký smyk.

Motorky vás zajímaly odmalička?
Tohle byla už moje druhá. A ano, motorky mám rád odjakživa. I teď. Myslel jsem si, že už ji po té nehodě nikdy nebudu chtít vidět, ale možná mě baví dokonce ještě o něco víc. Mašina za to, co se mi stalo, přece nemůže. Vždycky ji ovládá řidič.

A ta první motorka dopadla taky neslavně?
Ne, tu jsem prodal celou. (směje se)

Vraťme se ještě k vašim zraněním. Druhou nohu vám vzali až později, je to tak?
Ano, po měsíci. I když já už měl nějaké tušení, divný pocit. Skoro jsem ji necítil. Pak mi řekli, že ji musí vzít taky. S jednou nohou by to všechno bylo jednodušší, bez dvou už je to podstatně složitější. Ale taky to jde.

Působíte neuvěřitelně vyrovnaně, takový optimista jste býval vždycky?
Ne, naopak, vždycky jsem byl hrozný bručoun. Ono ale moc možností není. Buď se s tím člověk vyrovná, nebo ne. A já nechtěl být jenom zalezlý doma a koukat na televizi. To by byl život o ničem.

Co vás napadlo jako první, když jste zjistil, že nemáte nejprve jednu nohu?
Tak to vím přesně, že s jednou nohou to na motorce ještě půjde. (usmívá se) No a když mi pak vzali tu druhou, tak jsem si řekl, že to půjde aspoň na čtyřkolce.

Takže to je aktuálně vaše největší přání, mít čtyřkolku?
Ne, chtěl bych bionické nohy. Protézy už doma sice mám, ale to je jen prvovybavení. Na ty se můžu maximálně postavit a udělat pár kroků. Kdybych měl ovšem bionické nohy, tak bych s nimi mohl chodit v podstatě normálně.

Kolik takové „náhradní“ nohy stojí?
Cena se pohybuje mezi půl milionem korun až šesti sty tisíci. Za jednu. A pojišťovna je nechce hradit. Uvidíme, jak to dopadne. Snad se jich jednou dočkám.

Právě i kvůli tomu byla před rokem vyhlášena sbírka víček, pomohla?
Jo, určitě pomohla hodně. Všem moc děkuju. Díky výtěžku z ní zaplatím dva měsíce rehabilitačního pobytu. Mám i veřejný účet, kam mi lidé posílají peníze. Za ty jsem si například nechal předělat auto na ruční řízení. Potřeboval jsem být mobilní.

Byla to velká změna, přejít jen na ruční řízení?
Vůbec ne, je to hrozně jednoduché. Já jsem si našel na internetu, o co jde, jak se to řídí, a z dílny, kde mi auto předělávali, jsem už odjel normálně sám. Úplně v pohodě.

Mluvil jste o tom, že musíte být pořád aktivní, což dokládá i fakt, že jste nedávno začal se sledge hokejem. Jak jste přišel právě na tenhle sport?
Díval jsem se v televizi na paralympiádu a zalíbilo se mi to. Tak jsem zkontaktoval jednoho hráče, jel jsem s ním na hokej a pak jsem si ho i sám vyzkoušel. No a přišel za námi přímo trenér reprezentace, jestli nechceme přijet na reprezentační kemp. A já řekl, že ano.

Takže od televize přímo do reprezentace? Mimochodem se jménem Petr Klíma jste byl k hokeji skoro předurčen, nebo ne?
Možná. (usmívá se) Ono to dřív bylo tak, že kdo sledge hokej aspoň trochu uměl, hrál za klub a pak se dostal do národního týmu. Teď se ale vyměnilo vedení a nové potenciální hráče vyhledává přímo reprezentační kouč podle toho, jestli mají vhodný handicap.

Omlouvám se, ale hovořit o vhodnosti handicapu mi zní celkem bizarně...
(usmívá se) No jo, my už holt máme takový svůj humor, takže mi to ani nepřijde. Kdyby mezi nás zavítal někdo třeba na rehabilitaci, tak by mu to možná připadalo divné, jenže my už jsme zkrátka takoví. Děláme si ze sebe srandu navzájem.

Slyšela jsem, že handicapovaní mají někdy skoro až brutální smysl pro humor...
(směje se) Já vím, ono to zní hnusně, ale my se třeba běžně zdravíme: „Nazdar, kriple.“ A nemyslíme tím vůbec nic špatného. Prostě to bereme normálně.

Tak raději zpátky k tomu sledge hokeji. Co na něm bylo nejtěžší?
Úplně všechno. Jednak se vůbec nasoukat do výstroje, pak i do těch saní a dostat se na led, protože mantinel má takový nepříjemný schod. No a samozřejmě zvládnout rovnováhu. Když už jakžtakž začnete popojíždět, stejně zaručeně spadnete, protože s rukama máte najednou dělat moc věcí.

Včetně toho, zpracovat puk a nejlépe ho ještě při střelbě zvednout nahoru, ne?
(usmívá se) Přesně tak. Prostě je to složité. Když jsem se díval na paralympiádu, tak jsem si řekl, že na té příští už budu hrát.

Neříkejte, že vás občas nepřepadne vztek, že jste musel přijít o nohy právě vy?
Samozřejmě že pokud se vám něco takového stane, tak se tahle otázka objeví. Ale já nejsem ten, kdo by se tím zalamoval nějak často. Navíc se nemůžu zlobit na nikoho jiného, leda sám na sebe. Já jsem hlavně rád, že jsem tehdy nikoho nevezl nebo nesrazil. To bych si neodpustil.

Už jste přemýšlel, co byste chtěl jednou dělat?
Jsem vyučený automechanik, ale to nepůjde, protože jsem dělal velká nákladní auta. Hledat si nějakou jinou práci bude složité a popravdě jsem o tom zatím moc nepřemýšlel. Potřebuju teď dokončit rehabilitaci, naučit se chodit a časem se uvidí.

Je něco, co v souvislosti se svým handicapem nesnášíte?
Ano, nesnáším, když mi někdo chce pomáhat do kopce. Já vím, že ho zvládnu vyjet, a nechci, aby mě někdo tlačil. Jo, když už to fakt nejde, tak si řeknu.

Na druhou stranu se nemůžete divit, že vám chce okolí pomáhat. Asi se bojí, abyste neupadl...
No tak spadnu. Pády z vozíku jsou úplně běžná věc. Třeba na zábavě.

Na zábavě? Tam se hlavně tancuje, ne?
Však já taky se svojí přítelkyní tancuju. Není to sice nic moc, ale jde to. (usmívá se)

Setkal jste se už někdy s nějakou negativní reakcí?
Ano, právě na zábavě. Jeden takový opilec se tam do mě pustil, ale nedopadl dobře, ustlal si na zemi. Ale jinak je všechno v pohodě, lidé se občas zeptají, jak se mi to stalo, což mi zpočátku bylo dost nepříjemné, ale teď už jsem si zvykl.

Opravdu se dá zvyknout si na to, že na vás lidé civí?
Jasně. Jen mám někdy strach o děti, že je přejedu. Najednou totiž zůstanou stát a koukají. Vždycky musím narychlo začít brzdit. (usmívá se)

Člověk na vozíku potřebuje posilovat ruce, cvičíte pravidelně?
Když jsem na rehabilitaci, tak každý den, ale je pravda, že doma to trochu flákám. Ovšem že bych se na rukách neuzvedl, tak to naštěstí ještě ne.

A jak si krátíte čas, když třeba zrovna nemůžete sportovat, na počítači?
No to vůbec. Hry na počítači považuju za ztrátu času. Jinak jsem ale úplně normální jako každý mladý člověk - nečtu, poslouchám hudbu a baví mě auta a sport. Nejsem ten typ na válení a nicnedělání.

Kdo je vaší největší oporou?
Přítelkyně a rodina. Rodiče za mnou jezdili do Brna každý den, a to máme z domu nějakých 90 kilometrů. Strašně moc mi pomohli. I sestra a brácha, moje dvojče.

Dvojčata prý jsou na sebe hodně napojená...
To je blbost. (směje se) Ne, já jsem byl hlavně rád, že tehdy nejel se mnou, protože většinou jsme právě vyjížděli spolu. Však taky první, co mě zajímalo po probuzení, jestli je v pořádku.

Změnil se váš pohled na život? Jste na sebe opatrnější?
To asi nejsem, ale pohled jsem určitě změnil. Jak říkám, dřív jsem býval větší bručoun. Vím, že jsem měl štěstí, že jsem přežil, a chtěl bych moc poděkovat všem doktorům. Jsou to machři. Jmenovat nebudu, protože to bych si musel vzít celý chorobopis a bylo by to na dlouho.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hasiči v Jihlavě likvidují požár společnosti na výrobu dřeva. Oheň zasáhl halu...
Ranní požár v továrně na zpracování dřeva už hasiči zlikvidovali

Od čtvrté hodiny ranní bojovali hasiči v Jihlavě s požárem, který vypukl v tamní továrně na zpracování dřeva. Plameny zachvátily halu a dopravníky uvnitř...  celý článek

„Z Vysočiny je 99 procent našich pacientů,“ říká šéf jihlavského kardiocentra...
Největší počet infarktů bývá v pondělí ráno, dočetl se jihlavský lékař

Jednadvacet let už usíná s mobilem u lůžka. Každou chvíli totiž může telefon zazvonit a známý hlas službu konajícího lékaře kardiologické jednotky intenzivní...  celý článek

Klokana tuláka Kukiho se podařilo odchytit nedaleko Jihlavy.
Klokaního tuláka odchytili po čtvrt roce, ze Šumperska doskákal k Jihlavě

Před třemi měsíci utekl majiteli na Šumpersku a postupně doskákal až na Vysočinu. Teď klokana Kukiho odchytila jihlavská městská policie ve spolupráci s hasiči...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.