Stroj klade na přichystanou trasu budoucí silnice jednotlivé vrstvy. Laik jim neřekne jinak než asfalt. Ti, co to mají v malíčku, dokážou vyjmenovat různé typy. Nemají rádi, když se to plete.
„Teď dáváme živičnou vrstvu. Má 170 stupňů Celsia,“ říká Zdeněk Purer jakoby nic. Kdo není zvyklý, má co dělat, aby teplíčko, které se kolem stroje šíří, ustál. Purer na stavbách silnic pracuje přes třicet let. Aktuálně na pozici vedoucího vozidla, k ruce má dva kolegy, všichni se koupou v potu.
Pomalu, ale jistě si to šinou po nově vznikajícím úseku výpadovky na dálnici D1 mezi Třebíčí a Pocoucovem. Přijel velký náklaďák, na korbě přivezl pod plachtou pětadvacet tun žhavé směsi. Zacouval k finišeru, který má vepředu násypku. Postupně do ní padá černá kaše, auto pomalinku jede spolu s finišerem.
Ten má za násypkou podavač, co jak velký kafemlejn tlačí materiál pod vůz na silnici, kam patří. Černý sálající koberec se dělá předepsaným tempem tři metry za minutu. Purer nahoře hlídá směr a rychlost. Kolegové dole po straně kontrolují šířku pokládky i výšku vrstvy. Všechno musí hrát.
V zavřených kožených botách s dobrou podrážkou občas ze svého místa sestoupí, lopatou odhodí zatoulaný kámen, co se připletl, vodováhou zkontrolují sklon. A slunce svítí.
Zezadu to jistí čtyři válce. Malý pokládku uhladí, dva větší jemnými vibracemi materiál zhutní, poslední obr už je jen taková těžkotonážní jemná žehlička.
Náklaďák je prázdný, frčí směr Jihlava pro další várku. Přísun materiálu udává práci tempo. Osádka finišeru i řidiči válců mají čas obhlédnout, co vytvořili. Mocně se napijí, houknou na kolegu, že „dnes by si tu svíčkovou k obědu dali se sedmi“. I když v ďábelském počasí, jaké snad nepamatují, je spíš žízeň. Blíží se další náklaďák. Jede se dál. Však do večera daleko. A termíny jsou termíny.
