Takto vypadal po výbuchu uskladněných třaskavin polenský Saláškův statek. Na místě zůstalo sedmnáct mrtvých. Rovněž sousední dům byl zničen. | foto: Archiv Klubu za historickou Polnou

Vysočinu osvobodili i Rumuni. Ta pravá úleva ale přišla, až když odjeli

  • 112
Podíl na osvobození Československa za druhé světové války mají také Rumuni. Na Polensku, Bystřicku, ani na jiných místech však na tyto vojáky nevzpomínají zdaleka jen v dobrém.

„Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka,“ napsala 13. června 1945 kronikářka Karolina Tesařová.

Podobná slova jsou k nalezení také v kronice obce Velké Janovice u Bystřice nad Pernštejnem. Tam kronikář o rumunských vojácích zaznamenal: „Dne 9. června 1945 nás vojsko opustilo. Obyvatelstvo si oddechlo.“

Působení Rumunů po ukončení osvobozovacích bojů na území Vysočiny bylo rozporuplné. Vděk osvoboditelům vystřídalo rozčarování a pocit, že válka neskončila.

Rumunští vojáci drancovali, rekvírovali, okrádali, dopouštěli se násilí na domácím obyvatelstvu. Koně vojáků spásali louky i pole s obilím. Došlo ke zbytečným masakrům, přestože boje už skončily.

Vojska rumunského krále Michala I. v akci

Podstatnou část Vysočiny osvobodily jako součást Rudé armády jednotky vojska rumunského krále Michala I., který po převratu a sesazení proněmeckého maršála Antoneska inicioval okamžité vystoupení Rumunska z takzvané Osy - tábora Hitlera a jeho spojenců. Vojáci změnili stranu a účastnili se protihitlerovského osvobozovacího tažení Evropou.

Tak došli za nesmírných ztrát jako součást 2. ukrajinského frontu až do oblasti nynějšího Kraje Vysočina. Postup rumunských vojsk měl být ukončen zhruba na linii Humpolec - Pelhřimov. Přibližně tak se i stalo. Pohyb rumunské armády se zastavil 12. května 1945. Tady už se nebojovalo, Rumuni „čistili“ kraj od zbytků wehrmachtu.

Rumunská vojska na severu obsadila ještě Ždírec nad Doubravou a Chotěboř, ve Štokách zřídila své velitelství, na jihu tanky ze zbytků jejího 2. královského pluku postupovaly (od Stalingradu, kde pluk bojoval ještě na straně wehrmachtu) přes Mušov, Znojmo a Telč na Tábor. Tam přijely už jen poslední dva rumunské tanky. Pak se zúčastnily slavnostní přehlídky v ulicích Prahy 17. května 1945.

Podle dostupných údajů Rumuni během bojů na území Československa osvobodili 1 722 obcí, přičemž ztratili 33 241 vojáků, kteří padli nebo byli vedeni jako nezvěstní.

Sklad třaskavin vybuchl kvůli neopatrnosti

Celkem 1 501 je jejich například pochováno na Ústředním hřbitově v Brně. Zde odpočívají i rumunští vojáci, kteří zemřeli v prvních poválečných dnech v Polné. Zahynuli však pravděpodobně zbytečně - kvůli nedbalosti.

Tři dny po příchodu rumunských vojsk do Polné 15. května 1945 kolem čtvrté odpoledne se ozvaly dva výbuchy od Saláškovy stodoly v nynější polenské Jungmannově ulici.

„Rumunské vojsko zabralo stodolu jako sklad třaskavin a patrně při neopatrné manipulaci došlo k výbuchu. Ten způsobil explozi všech dalších uložených třaskavin. Výbuch zabil patnáct vojáků a dva důstojníky, čtyřicet dalších zranil,“ uvedl polenský badatel Filip Plašil, který pobyt rumunských vojsk na Polensku podrobně zpracoval.

Mrtví Rumuni byli pochováni zpočátku u zdi polenského hřbitova svaté Kateřiny. V roce 1951 však byly jejich ostatky exhumovány a uloženy k rumunským obětem války na brněnský Ústřední hřbitov.

Na dva vojáky jeden kůň, brali si je sami

Kronikář v Janovičkách u Bystřice si ke květnu 1945 zapsal: „Nikdy už neuvidíme tolik koní, co v těchto dnech, kdy jimi byl celý kraj přímo zaplaven...“

Koně byli poznávacím znakem rumunských vojsk. V Polné připadal jeden kůň na každé dva rumunské vojáky, kteří tam pobývali. Mnohé z těchto koní Rumuni získali přímo na místě - prostě si je vzali.

Když pro ně neměli krmení, tak zvířata usmrtili. Takový případ ohlásil kupříkladu 1. června 1945 jako svědek Josef Smejkal. Rumun koně bez jasného důvodu před Smejkalovýma očima zastřelil a nechal ležet na poli.

Smutných poválečných událostí spjatých s Rumuny bylo ovšem víc. Z Věžnice hlásili 21. května hned dva požáry, které vojáci způsobili vystřelováním světlic.

O deset dní později skupina rumunských vojáků ztloukla a oloupila na silnici mezi Polnou a Věžničkou Aloise Štočka. Krátce předtím se vrátil z koncentračního tábora.

Vojenská policie excesy potírat nestačila

„Byli to frontoví vojáci. Když se dostali do zázemí, dělali to, co uměli. Polovina z nich byla negramotná, natož aby se uměli slušně chovat. Něco jiného byli důstojníci, kteří pocházeli z vyšší společnosti. Ti byli galantní někdy až moc, ale zato se hrozně chovali ke svým pucflekům,“ líčil Plašil.

Pamětník mu vyprávěl, jak jednoho z rumunských důstojníků na konci války ubytovávali u nich v domě - nynější polenské spořitelně.

„Nabídli prý důstojníkovi i postel pro sluhu, ale důstojník to odmítl, že sluha musí spát na zemi. To byly trochu středověké manýry. Nechtěli se ohýbat, tak řezali stromy ve výšce metr nad zemí, rekvírovali maso ve velkém. A když ho nemohli spotřebovat, tak ho prostě naházeli do příkopů. V pivovaru vypustili do kanálu pivo, přepadávali a okrádali lidi. Lze ocenit snahu jejich vojenské policie excesy potírat, ta na to ale nestačila,“ hodnotí Plašil.

Češi nemohli Rumunům zapomenout jejich pozdní přeběhnutí z hitlerovského tábora a s o to větší nelibostí nesli jejich místy pozorované přátelení s německými zajatci. Rumuni připomínali více lupičskou hordu než osvoboditele.

„Vnikají do domů a odebírají věci, tvrdíce, že to jsou byty Němců. Po jejich odchodu zbývá pustý byt,“ citoval badatel Plašil hlášení četníka Václava Kouklíka.

Po odchodu rumunských vojsk se domácímu obyvatelstvu ulevilo. Oddíly mířily přes Slovensko a Maďarsko domů, kam dorazily po 18. červenci 1945.

Jeden kříž si vzali s sebou

Po těchto Rumunech na Vysočině zbylo pár desítek historických fotografií a několik pamětních křížů.

Na památku svých padlých postavili ve Velkých Janovicích vojáci 18. pěší divize 4. Královské rumunské armády 17. května 1945 kříž s nápisem. Nový kříž jim zde na stejném místě vztyčili v srpnu 2010.

Kříž si rumunští vojáci udělali také ve Věžnici. Při svém odjezdu v půli června 1945 si ho však vzali s sebou. Památka na rumunské osvoboditele zůstala naopak po válce v nedalekém Dobroutově. Tam kříž na přání místních Rumuni při odjezdu nechali. Vztyčili ho 2. června 1945.

„Byl z březových polen, tak vždycky po letech shnil a musel být obnoven. Pak ho v 70. letech udělali z ocelových trubek. Ten jsme v roce 2014 odstranili a nahradili křížem z dubového dřeva, který nám darovali Rumuni,“ popsal dobroutovský starosta Václav Vavroušek. Ve Věži pomník postavili na návsi na ostrůvku uprostřed požární nádrže.