Současný nejvýše postavený komunista z Vysočiny Pavel Kováčik zažil těsně po 17. listopadu 1989 společenský sešup dolů. A to doslova až k vidlím - na místo ošetřovatele dojnic. Dnes šéfuje poslaneckému klubu své strany.
Co dělali před rokem 1989 a co těsně potomPavel Kováčik (poslanec KSČM) Před rokem 1989: školitel v KSČ Těsně potom: ošetřovatel dojnic Pavel Kalabus (šéf KSČM na Vysočině) Před: voják z povolání, politruk Po: vedoucí oddílu, zámečník Drahoslav Oulehla (šéf výboru) Před: politruk u Bezpečnosti Po: hlídač u silničářů |
Revoluce ho zastihla jako profesionálního školitele KSČ v Třebíči. Měl na starosti přípravu mladých členů strany. Vykládal jim i dějiny Komunistické strany Sovětského svazu.
„Možná proto, že jsem vystudoval VUML s dobrým prospěchem,“ popsal Kováčik.
Zkratka VUML znamenala Večerní univerzitu marxismu-leninismu. V bouřlivých revolučních dnech už Kováčik tušil, že se mu změní život.
Obešel několik družstev a nikde ho nevzali jako zootechnika, což byla jeho původní práce. A tak šel dělat ke kravám.
Poprvé v životě měl prý každý den pocit, že má hotovo. Chlapi v hospodě mu v porevoluční euforii říkali, že už pro něj pletou oprátku. „Jenže já šel do té hospody zas a zas a zas. A oni si na mě zvykli,“ popsal Kováčik, který žije v Hrotovicích u kostela.
Od dojnic se pomalu zase začal vracet k politice. Jeho komunistická kariéra stoupala a vliv ve straně sílil. V roce 1996 se stal poslancem a je jím dodnes.
Kalabus: Já necinkal na náměstí, já pracoval
Současného šéfa komunistů na Vysočině Pavla Kalabuse zastihly listopadové události v jihlavských kasárnách. Čerstvý absolvent Vysoké školy politické v Bratislavě byl tehdy vojákem z povolání a členem KSČ od začátku normalizace.
Nezažil tak velký pád a následný vysoký vzestup jako Kováčik. Kalabus v uniformě působil mimo jiné jako takzvaný politruk. Tito lidé před rokem 1989 dělali vojákům politická školení. Politruci také museli řešit situace, kdy měl třeba někdo v armádě jiné než oficiální prorežimní názory.
„Já už nevím, co jsem dělal přesně 17. listopadu 1989. Určitě jsem ráno vstal a byl normálně v práci. Já jsem nikde necinkal na náměstí, co bych tam chodil? Já pracoval, víte? Tehdy se v armádě většinou nevědělo, o co jde,“ popsal Kalabus.
Vojáci tenkrát v Jihlavě podle něj mohli chodit na demonstrace během vycházek, což bylo třeba u některých útvarů na západě Čech vyloučené. Kalabus zůstal v uniformě do roku 1994. Odešel na vlastní žádost s hodností majora.
Pak byl vedoucím sportovního oddílu, šéfoval na zimním stadionu a rok dělal i zámečníka, svoji původní profesi. Posledních patnáct let pracuje v Jihlavě pro komunistickou stranu.
U bezpečnosti byl politruk, pak hlídal u silničářů
Víc než Kalabusovi zatřásl rok 1989 s kariérou Drahoslavu Oulehlovi. Ten je nyní na hejtmanství jedním z těch komunistů, kteří už osmým rokem drží u moci tichou podporou jednobarevnou vládu ČSSD. Mají za to tři místa ve výborech a v komisi s více než padesátitisícovým platem.
Před čtvrt stoletím ale asi Oulehlu nenapadlo, že jednou bude spoluvládnout Vysočině ve svobodných poměrech. Tehdy končil jako vlivný politruk na Sboru národní bezpečnosti v Třebíči. Přicházel i do kontaktu s StB, která měla sídlo ve stejné budově.
Po svléknutí uniformy byl nějaký čas nezaměstnaný, později nastoupil jako hlídač u silničářů. Říkal, že to byla lehčí služba než u Bezpečnosti. „Bylo to milosrdné období. Oni dělali, že mne platí, a já neměl najednou nazbyt, než dělat, že tam jsem. Zprvu trochu pokořující, ale to nepřevažovalo,“ vzpomínal kdysi Oulehla.
Když hlídat v devadesátých letech přestal, začal se živit jako právník. Tvrdil, že pracoval až pro dvanáct firem. Po roce 2002 znovu začal získávat i politický vliv, o který ho dočasně připravil 17. listopad 1989. Z opozičního krajského zastupitele se dostal až k šéfování krajskému legislativnímu výboru. A už šest let s ledovým klidem odráží výpady opoziční ODS a lidovců, že jeho placené místo je pro Vysočinu naprosto k ničemu.
Z předsedy národního výboru místostarostou a poslancem
Předseda národního výboru, dnes poslanec Zahradníček Současný komunistický poslanec Josef Zahradníček stál před pětadvaceti lety v čele Studence na Třebíčsku jako předseda národního výboru. Pod sebou měl i některé okolní obce.
„To je tak neskutečně dávno,“ vzpomíná na rok 1989. Ani ve snu by ho tehdy nenapadalo, že by se podílel na bourání režimu účastí na demonstracích.
„Plnil jsem úkoly, které bylo potřeba udělat ve prospěch občanů. Neměl jsem potřebu angažovat se jiným způsobem. Navíc byl podzim a to je vždy v obci plno práce, to se nedalo ošidit,“ vzkázal poslanec KSČM Josef Zahradníček z Rakouska, kde byl na soukromé akci. „Ale i tady pracuji,“ ujišťoval.
Také před rokem 1989 se toho podle něj v obci pod jeho vedením hodně udělalo. „Postavila se prodejna v akci Zet, dělaly se inženýrské sítě a další věci,“ řekl. Když vzniklo Občanské fórum, mohli se prý podle něj jeho členové scházet ve Studenci na obecním úřadě.
Po revoluci dělal Zahradníček místostarostu, až do začátku tohoto týdne pak starostu Studence. Teď je opět místostarostou. Letos už jako poslanec nezískal nejvíc hlasů v obecních volbách.
Nejznámější jihlavský komunista pro kapitalismus nehoroval
Nejznámějším komunistou v Jihlavě je Pavel Šlechtický. Ve straně je od roku 1965. Pro něj ale není komunistická politika hlavním zdrojem příjmů. Už od devadesátých let je pouze v opozici na radnici.
Před 25 lety byl náměstkem u podniku Drobné zboží. „Já tehdy nechodil na náměstí, já nehoroval pro kapitalismus,“ řekl. A nepamatuje si, že by měl v jeho nejbližším okolí někdo radost z pádu režimu. Po roce 1990 pracoval na učilišti jako zástupce ředitele.
