Úspěšným "brusičem přibyslavského diamantu", jak nadnárodní firmě na výrobu nerezových trubek a zařízení kuchyňských provozů říká, je osmý rok její ředitel, devětačtyřicetiletý strojní inženýr Jan Císek.
ACO v Přibyslavi slaví 20. výročí. Jak její příběh začal?
Historie začala hledáním. Majitelé firmy, která má sídlo v německém Rendsburgu a funguje od roku 1946, tehdy začali hledat v Evropě výrobce věcí z nerezu. Měli rozjednanou firmu ve východním Německu, což ale nevyšlo, a tak se vydali do Čech. Jsou to krásné obrázky, jak majitel pan Ahlmann s manželkou a tehdy malými syny jezdí po vytipovaných lokalitách. Byly to Karlovy Vary, Letovice a jako třetí Přibyslav, kde tehdy Agrostroj vyráběl rozmetače hnoje. Rozhodlo to, že tam působil šikovný technický ředitel Jiří Habrle, a tak firmu koupili kvůli němu i s dalšími 60 zaměstnanci. Firma bez mozku je mrtvá firma.
Historie firmy
|
Osvědčila se ta investice?
Osvědčila. Pan Habrle pro firmu pracoval po celou dobu, než před pěti lety odešel do důchodu. Oficiálně však skončil až loni, a i tak stále ještě na některých projektech spolupracuje.
Jak těžký byl přerod od rozmetačů hnoje ke komponentům renomovaných světových značek?
Výroba rozmetačů skončila a začala výroba nerezových žlabů. Majitelé sem převezli hotovou jedinečnou technologii výroby polymerobetonových žlabů, která byla hlavním zdrojem obživy. S příchodem nového ředitele Lukáše Kaislera, který ve firmě na jiné pozici působí stále, pak začala další éra vývoje. Přivedl sem například výrobu trubek. Dnes odsud z Přibyslavi koordinujeme ostatní výrobce nerezu a systémů pro odvodnění v rámci našeho holdingu po celém světě. Druhá kompetence je v oblasti potravinářství, výroby komerčních kuchyní.
Jak dlouho ve firmě působíte a co vás do Přibyslavi přivedlo?
Jsem původem strojař, pocházím z Ostravska a vystudoval jsem VUT v Brně, konkrétně konstrukci robotů a lisů. Pak jsem ale začal pracovat mimo obor. Dělal jsem v plynařině a přes tu jsem se dostal do Maďarska, kde jsem se stal ředitelem. Firma pak fúzovala s jinou a tam už ředitel byl. Tak jsem se nakonec dostal do ACO. Přitom jsem si říkal, že nikdy nebudu pracovat pro německou firmu. Myslel jsem totiž, že německá firma je o absolutně direktivním řízení a poslušném plnění zadaných příkazů.
Změnil jste tedy názor?
Ano, po setkání s majiteli ACO, rodinou Ahlmannů. Měl jsem pocit, že jsou úplně jiní. Ptali se a zajímal je můj názor. Shodli jsme se, že Přibyslav je nevybroušený diamant, který leží na zemi, a nikdo by neřekl, že je nesmírně cenný, protože vypadá jako obyčejný kámen. Přibyslav hodně vyráběla a měla hodně lidí, ale nebyla na nic specializovaná, i když byla v růstu. Oni mi řekli, že chtějí, abych ten diamant zvedl a vyleštil, o což se osmým rokem snažím. Snad už se začíná objevovat.
V čem tehdy spočíval váš hlavní úkol?
Začal jsem pracovat na obchodním úseku firmy a po dvou letech jsem přešel na funkci ředitele do Přibyslavi. Když jsem přišel, byla tu de facto obří výrobna součástek. První dva roky jsem dával do pořádku výrobu, pak jsme začali vyvíjet nové výrobky a hledali, na který segment trhu se zaměřit. Zvolili jsme oblast potravinářství a hygieny, na které se dá stavět. Klíčové bylo vybudovat tým. V řízení se vyměnilo pár lidí a posílil se marketing a vývoj výrobků. Dnes máme vliv na výrobky, které jdou do celého světa, i propracovaný marketing. Jezdíme školit lidi do celého světa a oni jezdí k nám. Když v Přibyslavi potkáte skupinku exoticky vyhlížejících cizinců, budou pravděpodobně od nás.
V Přibyslavi se tedy rozhoduje o tom, co bude firma vyrábět například v Číně, Americe, Africe nebo Austrálii?
Rozhodujeme o tom, jaká bude v této oblasti firemní nabídka, jak budeme zboží nabízet, jaká bude celá obchodní strategie. Rozhodovat ale není to správné slovo. Organizujeme odsud tým, který tvoří ředitelé v dalších zemích, s nimiž rozhodujeme společně. Přibyslavská pobočka je po Německu druhou největší ze všech ostatních. Jsme ve čtyřiceti zemích světa, máme 29 výrobních závodů a celkem 3 900 zaměstnanců, z toho pět set padesát jich pracuje v Přibyslavi.
Kromě nich asi málokdo ví, že se podílíte i na výstavbě sportovišť pro olympijské hry. Kde všude ve světě jste zanechali stopu?
Když se chlubí třeba automobilka, tak ukáže svůj nejluxusnější model. Toho se ale prodá jen pár kusů, živí je ty běžně dostupné modely. Pro nás jsou limuzínou, na kterou jsme pyšní, velké projekty. Teď právě je to mešita v Alžíru, kam bychom měli dodávat trubky na odvodnění střech nebo nerezové žlaby za milion eur. Dále jsou to okruhy závodů F1, kam dodáváme také žlaby a vpusti na svod vody. Naše komponenty jsou také součástí luxusních výletních lodí - jachet, které vlastní miliardáři jako Abramovič nebo ropní šejkové. Tam jsou naše nerezové čistírny, trubky, vpusti. Pro všechna olympijská sportoviště dodáváme žlaby například pro plavecké bazény nebo na odvodnění stadionů.
Zmínil jste ty vlajkové lodě. Co je pro Přibyslav denním chlebem?
Jsou to hlavně hotely společnosti ACO Group a velmi nás baví a motivuje i práce pro firmu IKEA, která kromě toho, že prodává nábytek, je jedním z největších provozovatelů globální sítě restaurací na světě. Dodáváme pro ni odvodnění velkých kuchyní v jejích prodejnách. Momentálně naši lidé z Přibyslavi dojednávají ve Švédsku, že budeme pro celou síť několika stovek jejich obchodů v Číně dodávat odvodňovací prvky. ACO chystá také expanzi ve Vietnamu, na Filipínách nebo v Dubaji. Náš člověk třeba dojednává v pařížské centrále ACO vybavení pro stovku nových hotelů v Jižní Americe. To je to, co nás živí, i když to není tak vidět, protože je to v podlaze.
Co je kromě dobrého marketingu ještě klíčem úspěchu a růstu firmy?
Jedním z nich je rodinná strategie firmy, osobní přístup. Důkazem například je, že čtyřicet lidí z původních 60 ve firmě zůstalo před dvaceti lety a 22 z nich v ní stále pracuje. Ze současných 555 zaměstnanců je tu jen 140 méně než pět let. To naplňuje jedno z našich hesel - rodina, na které se dá stavět. Původní zakladatelé - Ahlmannové - také firmu stále vedou a pěstují se zaměstnanci osobní vztahy. O to se snažíme i v Přibyslavi, kde to pro většinu lidí není jen o zaměstnaní, výdělku, ale spousta z nich se přátelí a schází se i mimopracovně.
Pracovnice firmy Jaroslava Halíková obsluhuje svařovacího robota na výrobu sprchových žlabů.
Zajímavé je, že jste dvacetileté výročí postavili na osobních příbězích zaměstnanců. Některé jsou opravdu zajímavé...
Víme, že mezi našimi zaměstnanci jsou velmi výjimeční lidé, jak stylem života, tak třeba tím, jak dokázali reagovat na to, co se jim stalo, třeba že někdo přišel o ruku. Snažili jsme se z nich vybrat třináct nejzajímavějších, kteří dokreslují, jaká kultura u nás panuje a jak si lidí vážíme.
Jak jste ty příběhy vybírali?
Udělali jsme takovou kampaň a poprosili kolegy, aby nám doporučili ty, kteří mají za sebou zajímavou zkušenost. Oni sami dokázali vytipovat ty nejzajímavější, s nimiž jsme dál pracovali. Ty příběhy nejsou náhodné. Dávají dohromady příběh firmy a definují hodnoty: jak pomoci, překonat překážku, pracovat i s handicapem jako každý jiný, adoptovat děti. Ty příběhy to řekly sami.
Některé příběhy jsou velmi osobní. Neměl někdo z oslovených problém s tím ho zveřejnit?
Naráželi jsme spíš na skromnost. Nechtěli být prezentováni jako nějací hrdinové a snad to ani tak pateticky nevyznělo. Nakonec jsme je prostě přesvědčili.
