„Tuhle perličku jsem objevil v knížce, která je podle mého názoru moc cenná. Jmenuje se Naši krajané v boji za svobodu a autor Jaroslav Mejzlík v ní stručně popsal - i na základě výpovědí žijících pamětníků - osudy desítek statečných lidí z Třebíčska. Je tam taky jméno Karel Obršlik,“ říká Prukner.
Odeslal už do Srbska prosbu o možnost nahlédnout do archiválií. „Myslím, že to bude trvat řadu měsíců, než mi odpoví. Ale jsem trpělivý, moc mě to zajímá,“ říká.
Lékař Obršlik, generálmajor jugoslávské armády, se podle Jaroslava Mejzlíka narodil v Třebíči roku 1888 do rodiny koželuha. „Domeček Obršlikových se krčil pod skálou ve Zdislavině ulici zvané Kočičina, blízko uličky na Hrádek, “ píše v knize Mejzlík.
Šlo o velmi chudou rodinu, ze sedmi dětí jich pět zemřelo. Na jejich úmrtí se podepsala podvýživa. A když zemřel i otec, matka se měla co ohánět, aby ona a zbylí potomci přežili.
Pracovala jako pradlena v různých domácnostech, mimo jiné i u tehdejšího starosty Přerovského.
Starosta si všiml, že její syn Karel je mimořádně nadaný žák, umožnil mu studium na gymnáziu a podporoval ho tam. Poté mladík studoval medicínu ve Vídni, posléze ještě rok v Paříži.
Do Třebíče se Titův přítel vrátil na sraz absolventů
První světovou válku absolvoval v řadách rakousko-uherské armády jako vojenský lékař. Působil v Chorvatsku a Srbsku. A po válce v nové Jugoslávii zůstal. Oženil se a stal se podle Mejzlíkova zjištění lékařem jugoslávské armády.
Pak přišla 2. světová válka. „V národně osvobozenecké armádě Jugoslávie, jež pod velením Josipa Tita bojovala proti německým okupantům, se Karel Obršlik stal členem štábu a Titovým osobním lékařem. I po válce, když se maršál Tito stal prezidentem Jugoslávie, zůstali osobními přáteli,“ zmiňuje autor knížky stručně. A Prukner chce vědět víc.
Obršlik si dopisoval s třebíčskými příbuznými. Zval je i na návštěvu. Sám se v rodném městě objevil roku 1963 na setkání absolventů gymnázia. Byl se podívat v rodném domku, s příbuznými tam pořídili společnou fotografii.
Když se v jedné ze spřízněných rodin v Třebíči v roce 1964 narodil syn, dostali z Jugoslávie blahopřání. „Drazí, malému Janíčkovi posílám mnoho srdečných pozdravů. Škoda, že až mu budou děvčata psáti, já se toho nedočkám.“
V roce 1972 v jednom z posledních psaní připomněl, že už je mu 83 let. „Už jsem starý dědek, nemohl bych jít pěšky jako před devíti lety do Týna, Stříteže, Slavic. Už to nejde, ale nic si z toho nedělám, mohlo by to být horší.“ O rok později v nové domovině zemřel.
