Exposlanec žije v Jihlavě od sedmdesátých let.

Exposlanec žije v Jihlavě od sedmdesátých let. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Sloužil bolševikům, ale jako nestraník. Byl poslancem před rokem 1989

  • 6
Ladislav Mutl dnes v důchodu šéfuje osadnímu výboru v Jihlavě – Heleníně. V osmdesátých letech však zastával daleko významnější post, byl městským poslancem. Sloužil bolševikům, ale jako nestraník.

Dnes se už moc neví, jak před rokem 1989 fungovali předchůdci dnešních zastupitelů na radnicích. Ladislav Mutl s tím má velké zkušenosti, byl skoro celá osmdesátá léta jihlavským poslancem.

Vy jste od narození Jihlavák?
Ne. Narodil jsem se v roce 1938 v­ obci Černá u Měřína.

Tak to asi nejste jako rodák nadšený z toho, co se po revoluci stalo s tamním zámkem.
Já vím, ta prostituce. No z toho opravdu nadšený nejsem.

Sadomasochistický podnik pro vybranou mezinárodní klientelu z toho udělali. Jak si pamatujete zámek vy, když jste byl malý?
Když jsem byl kluk, tak to tam měli ve správě nějací Pavlíčkovi. Za nich tam vládl neskutečný pořádek, jaký nebyl u žádného sedláka, co jsem znal. Chodilo nás tam třeba dvacet kluků sbírat pro Pavlíčkovy brambory. Už ráno pro nás měli připravené snídaně, na pole nám pak přivezli kávu a svačinu. Končilo to večeří, za den nám dali každému 25 korun. Když tam pak začínalo zemědělské družstvo, tak se museli Pavlíčkovi ze zámku vystěhovat.

Jak se projevila kolektivizace u­ vás doma?
My jsme měli hospodářství, polnosti. A oni nám to chtěli vzít. Můj táta vzal vidle a bolševiky vyhnal ze dvora. Přitom on byl komunista, přišel k nim v té úplně první vlně, když se strana zakládala. Pak ale po špatných zkušenostech zahodil komunistickou knížku. Od té doby se nám začali mstít jako hrom. I na nás, na děckách. Dali mi to vycítit taky učitelé ve škole. I třeba v takových maličkostech, že mně oslovovali Mutle a ostatním Pepíčku, Františku. Nakonec ale stejně musel táta dát pole družstvu. A ještě ho dohnali k tomu, že musel pokácet sekerou třicet ovocných stromů, prý se jim tam nehodily.

Dokdy jste žil v Černé?
Do roku 1957, pak jsem šel na vojnu. Po ní jsem zamířil do dnešního Žďasu ve Žďáře. Pracoval jsem se železem i v Košicích či Plzni. Mám odboucháno i sedm let v Ostravě. Tam jsem zažil dobrou partu, nebyla mezi náma žádná špína a lež. Vadil mi v Ostravě ale ten stálý prach a smrad před více než půl stoletím, chtěl jsem zpět domů na Vysočinu. Vrátil jsem se do Žďasu. Později mě vyslali pracovat do Chomutova. Seděl jsem tam jednou po práci v hospodě a kolega mi povídá, že v jihlavském Heleníně je volná parcela. Všichni u stolu do mě hučeli, abych ji koupil, že panelák je pro lenochy. Já totiž bydlel tehdy ve žďárském paneláku. Tak jsem koupil v roce 1970 parcelu. Dal jsem za ni 29 tisíc a začal stavět. Od té doby jsem v Jihlavě.

Kde jste pracoval po odchodu ze Žďáru?
U Vodohospodářských staveb, když se budovaly vodovodní sítě. Zůstal jsem tam do důchodu. To byly dlouhé roky v maringotce na polích, promočené hadry a boty. Jednou jsme svařovali i metrové roury přímo pod dálnicí. No, dřina to byla.

Ladislav Mutl

Narodil se v roce 1938. Pracoval postupně se železem ve žďárských strojírnách. Podobnou práci dělal několik let i v Ostravě.

Od sedmdesátých let pracoval u Vodohospodářských staveb. Jihlavským poslancem byl při zaměstnání od roku 1981 až do revoluce. Po ní působil ještě dva roky jako zastupitel.

Nyní vede osadní výbor v Jihlavě – Heleníně.

Jak jste se stal jihlavským poslancem?
Přišla za mnou v osmdesátých letech místopředsedkyně Krajského národního výboru. Zrovna jsem dělal něco na naší velké zahradě. Řekla mi: „Pane Mutl, já potřebuju poslance pro Jihlavu.“ Nechtěl jsem. Prosila, abych to vzal. Tvrdila: „Já nepotřebuju žádného opilce, já potřebuju, aby se stal poslancem normální chlap.“ No tak jsem začal sloužit bolševikům, ale byl jsem tam jako nestraník.

Bylo vás tam víc nestraníků?
Ano, tam zdaleka nebyli jen komunisti. Zůstal jsem poslancem osm let před revolucí a pak ještě zastupitelem dva roky po ní. To bylo za starostky Brodské. Pak jsem to vzdal. Po revoluci jsem byl i předsedou odborů u Vodohospodářských staveb. Kolegové mi říkali: „Přece to místo nenecháš komunistům!“

Byl jste někdy komunista?
Nikdy. Už ve Žďasu mi dávali přihlášku. Ukázal jsem ji doma tátovi, ten mi přihlášku vzal a zahodil ji. Nechoď k nim, řekl mi. Tátu jsem ctil, nechtěl jsem ho podrazit. On byl proti nim do smrti, nesnášel je. Pak už mě nikdy nelákali.

Jako jihlavští poslanci jste byli před rokem 1989 předchůdci dnešních zastupitelů. Jak vypadala vaše zasedání?
Setkávali jsme se v domě odborů. Bylo samozřejmé, že každý muž přišel v obleku, ženy byly krásně upravené. Neexistovalo jako dnes, že někdo odbíhá během zasedání. Za nás se dodržovaly přestávky. Každý musel přijít připravený. Kdo chtěl mluvit, dal si požadavek a šel k mikrofonu.

Taky jste se někdy pohádali?
Tam se nikdo nehádal, vše bylo jasně dané.

Bavili jste se někdy s ostatními poslanci v osmdesátých letech, že ten Prior na náměstí se fakt nepovedl?
O tom se nediskutovalo. Tenkrát se mluvilo ve smyslu, že to bylo potřeba udělat na náměstí pro lidi.

A váš názor dnes, když to tam dnes stojí na místě historického Kreclu?
Mrzí mě to taky. Protože to tam hezky pasovalo, náměstí mělo úroveň. Teď je to takhle. Ale co dál? Myslím, že bourat Prior by už byla škoda.

No aspoň jedna z ramp by se mohla zasypat, ale nikdo na radnici se k tomu už 25 let nemá.
Pravda. Já byl před rokem 1989 i­ v­ komisi pro výstavbu Jihlavy.

Co jste tam řešili?
Všechno možné. Bolševici měli v ­osmdesátých letech naplánováno, že na náměstí vystěhují lidi z ­bytů. Jednoho vedle druhého. Chtěli celé náměstí opravit. Jenže vojáci mezitím zabrali dva vysoké paneláky na Březinkách. Ty měly být původně pro ty vystěhované občany z náměstí. Žili by tam po dobu oprav a plánovalo se, že potom by se vrátili zpět do centra do opravených bytů. Ztroskotalo to na těch vojácích.

Jaké další z vašich plánů padly pod stůl?
Třeba trolejbusy měly jezdit až do Helenína. Byl taky plán, že náměstí bude čisté bez jediného auta. Místo dnešního City Parku se plánovalo velké parkoviště aut, poschoďové garáže.

Na to všechno asi nebyly peníze.
Nestihlo se to.

Uznáváte, že dnes je Jihlava hezčí než v osmdesátých letech?
Ano, o tom není třeba diskutovat. Kdyby to šlo opravovat už tenkrát, mohla být hezčí dřív. Pak už ale nebyly peníze, ten systém se vyčerpal a skončil.

Jak se jako exposlanec díváte na dnešní demokraticky zvolené?
Jsem zklamaný, nemá to úroveň. Nerespektují se, někteří tam chodí oblečení jako do lesa.

Potkáváte se ještě s ostatními poslanci, se kterými jste tam tenkrát zasedal? Nescházíte se někdy a nevzpomínáte?
To se po revoluci rozpadlo. Když se ale potkáme, zdravíme se.

Máte doma pamětní list k padesátinám od předsedy národního výboru, což byl tehdy v roce 1988 předchůdce dnešních primátorů. Jak to slavnostní narozeninové setkání vypadalo, když jste byl poslanec?
Nemeškal jsem a koupil dort a flašku vína. Já na ten národní výbor po těch dřevěných schodech rád chodil. Ale pozor, já tam nikoho neoslovoval soudruhu, říkal jsem pane. Předseda, když mě viděl s vínem, tak mi povídá: Mutle, tady se pít nebude. Tak jsem mu vysvětlil, že když je nás tam šest na jednu flašku, tak nikdo nebude opilý. Bylo to pěkné, ženské načaly dort, udělaly kafíčko. Našli si na Mutla hodinku času a všechno jsme probrali.

Teď jste předseda osadního výboru v Heleníně, marně jste se stavěli proti kácení.
Někteří lidé z nových baráčků to chtěli, asi mají kamarády na radnici, tak to prosadili. To je takové to: Franto, Pepku, já bych potřeboval... Tak si to prosadili. Ale Mutl bojuje stále!

Jaké jsou dnes mezilidské vztahy mezi sousedy v domcích?
Dřív byly u domů nízké ploty, přes ně se lidi normálně zdravili, podávali si ruce. To už dnes zní skoro jako utopie. Dnes má každý třetí u ­domu místo plotu vysoké túje, které patří spíš na hřbitov. Lidi si je sází u domů, aby je nikdo neviděl a­ oni nemuseli nikoho vidět. Já měl vždycky rád, když si lidi stiskli ruce, třeba i křížem dvě najednou. Přitom se dívali do očí a říkali si pravdu. Já se to tak snažím dělat dodnes.