Když měla krajská mordparta v prvních letech málo případů, hecoval vedoucí vysočinských kriminalistů Pavel Kubiš kolegy z ostatních krajů, že na Vysočině vsadili na prevenci. V poslední době pro ně má jinou odpověď.
Pavel Kubiš
|
„U nás už se nikomu vraždit nechce, protože ví, že ho najdeme,“ glosuje Kubiš mimořádnou úspěšnost krajských kriminalistů.
Loni jeho tým vyšetřoval čtyři vraždy, o dva roky dříve jich však bylo jedenáct. „Celkem evidujeme 43 vražd, objasnili jsme všechny,“ bilancuje prvních šest let Kubiš.
Nic podle něj nenasvědčuje tomu, že by neměli správného podezřelého ani v prvním letošním případu z 5. února. Policie obvinila z vraždy dělníka v havlíčkobrodské textilní firmě třiačtyřicetiletého muže, bývalého vojáka z povolání (o letošní vraždě zde).
„Očekávám, že bychom mohli vyšetřování uzavřít do čtyř měsíců. Expertiza nože z místa bude známa tak za měsíc. Není to pro nás ovšem stěžejní věc, jinak bychom měli výsledky hned. Podle důkazů je pachatelem obviněný. Ve věci vypovídal, ale nedá se říct, že by se jednoznačně přiznal. V tuto chvíli však máme velmi silnou kartu, těžko půjde zpochybnit,“ říká kriminalista.
Byla odsouzena za dvě vraždy. I když se druhé tělo nenašlo
Pavel Kubiš vede odbor obecné kriminality od roku 2011. Jeho tým řeší nejtěžší případy. A i když Vysočina pořád patří mezi nejklidnější regiony v republice, i tady se najde dost případů, ze kterých mrazí i po letech - třeba dvojnásobná vražda novorozeňat, jež odložila jejich mladá matka Lucie Kokešová.
„To je případ pravomocného rozsudku, který padl, i když se jedno z těl nenašlo,“ připomíná Kubiš.
Jedno tělíčko bylo nalezeno u rybníka na Havlíčkobrodsku.
„Na vražedkyni jsme přišli po šesti měsících. Během vyšetřování jsme zjistili, že už byla těhotná jednou předtím. Nakonec se přiznala, že o rok dříve udělala v Jihlavě něco podobného. Porodila na záchodcích na nádraží živou holčičku, zabalila ji, prošla kolem nemocnice s babyboxem na výpadovku a odložila ji do keře. Druhý den se pro ni vrátila, převezla do Brodu, odhodila pod schody v jedné bytovce. Někdo pak zapáchající balíček při úklidu vyhodil do popelnice,“ líčí Kubiš.
K lékaři žena nechodila, před partnerem těhotenství tajila. Kriminalistům při výslechu celou situaci z let 2012 a 2013 popisovala v klidu.
„Brečet jsem ji viděl jen tehdy, když jsme ji vyslýchali a měla přespat u nás v cele a teprve druhý den se vrátit do vazební věznice. Rozbrečela se, že nemohla zpět za kamarádkami na celu do vazby a nestihla seriál Ulice. To bylo její největší neštěstí,“ nechápe ještě dnes vyšetřovatel (o rozsudku nad ženou zde).
Stačilo málo a vrazi studentky by byli na svobodě
Kriminalistiku považuje Kubiš za atraktivní práci. Jenže... „Pracujeme s lidským neštěstím, smrtí a bolestí,“ podotýká.
Většina policistů to cítí podobně. Nejvíc je zasáhne násilí na dětech, přesto se nemohou nechat ovlivnit emocemi.
„Samozřejmě si užijeme i srandu, i když jde kolikrát o černý humor. Musíme se oprostit od emocí a být vůči nim imunní, jinak bychom mohli přehlídnout důležité detaily,“ zdůrazňuje.
Co také řešili kriminalistéNejstarší pachatelka - srpen 2011: 69letá Marie Panská vraždila v domě s pečovatelskou službou v Ledči nad Sázavou, o druhou vraždu se pokusila na Berounsku o dva měsíce později. Trest: 21 let. Nejvyšší trest - březen 2013: Recidivista Pavol Pekár dostal za sadistickou vraždu matky čtyř dětí 30 let vězení. Tělo bylo nalezeno u Počítek na Žďársku. Nejmstivější vrah - květen 2014: Štěpán Kavan, označený v posudcích jako narcis, si odpykává 20 let za vraždu otce své expřítelkyně v Lukově. Vraždu brokovnicí narafičil i s dopisem jako sebevraždu. |
Za nejsledovanější případ - i se všemi negativy ze strany médií - považuje případ brutálně zavražděné patnáctileté studentky v Jihlavě.
Podle Kubiše chybělo v případu z března 2013 málo, aby trio obviněných vyvázlo bez trestu.
„Stačilo udělat na začátku malou chybu, nebo aby se ‚šprajcli‘ pachatelé. Zvolili jsme dobrou taktiku a postup. Kdybychom to udělali trošku jinak, tak ti kluci dneska byli na svobodě, i když bychom věděli, že jsou pachatelé. Trestní řád je bohužel nastavený tak, že přiznání, které získáte před zahájením trestního stíhání, je u soudu nepoužitelné,“ líčí Kubiš.
Místo toho Michal Kisiov a Tomáš Zavřel odešli s výjimečnými tresty 25 a 24 let, třetí mladík, Jakub Doležal, dostal za pomoc s odstraněním těla nižší trest - čtyři roky (rozsudek nad vrahy zde).
Pavel Kubiš v tomto případu vyzdvihuje týmovou práci policie - od „pochůzkářů“ až po vyšetřovatele.
Když nadřízený mlátí spisem o stůl a skřípou zuby
Tělo zavražděné se našlo na skládce. S hledáním pomohli policistům vycvičení psi.
„Kolegové měli první nález po dvanácti hodinách celonočního hledání ráno v osm. Pokračovalo se ještě druhý den do večera. Spousta kriminalistů dvě noci v tahu nespala,“ vybavuje si Kubiš vyčerpávající událost v zimních podmínkách.
Právě nedělat chyby při vyšetřování, to je klíč k úspěchu kriminalistů.
„Formalismus nás svazuje, ale je nezbytný, protože soud by nám některé důkazy prostě neuznal. Když uděláme na začátku nějakou procesní chybu a šikovný obhájce upozorní, že to nebylo podle toho, jak ukládá trestní řád, nemohlo by to být použito jako důkaz,“ poukazuje Kubiš.
Vysočinští kriminalisté se prý zásadním chybám vyhýbají. Menší už udělali. „U nás platí x-násobně, že se z toho musíme poučit. Kriminalista si nesmí takové věci omlouvat tím, že mu něco prošlo,“ říká Kubiš.
Sám si vybavuje svoje začátky po studiu práv v roli vyšetřovatele. „Měl jsem ve spisu něco nedodělaného. Můj nadřízený mlátil spisem o stůl, já skřípal zuby. Ale už jsem to nikdy neudělal,“ dává příklad.
Kriminalisté jsou parta vrahů, stěžoval si z cely odsouzený
Kriminalisté musejí počítat s tím, že se pachatelé brání všemi prostředky. I po pravomocném rozsudku.
„Stížnosti k inspekci jsou poměrně časté. Je to trošku zoufalství, většina odsouzených přijde na ‚právnickou fakultu‘ v kriminále, kde jsou zkušenější ‚právníci‘, kteří jim poradí, co mají dělat. Už jsme si zvykli. Že prý někoho mlátíme, podstrkujeme věci údajného pachatele na místo v době, kdy se ještě nic nestalo a podobně,“ přibližuje Kubiš.
Jeden z vrahů to dotáhl až do absurdna.
„Karel Bartoň utloukl v prosinci 2010 klackem svoji babičku. Střídavě zapíral a přiznával vinu. U soudu zapíral. Tvrdil, že jsme ho zmlátili, co všechno jsme mu odpírali a podobně. Prý jsme ho donutili napsat i dopis, ve kterém se přiznal. Ten dopis mi přitom poslal z cely. Když jsem ho přišel vyslechnout, zase tvrdil, že to bylo psané pod nátlakem,“ popsal Kubiš.
Byl to také jediný případ, kdy kriminalista svědčil před soudem. „Bartoň dostal třináct let. Pak posílal trestní oznámení a stížnosti na GIBS. To už bylo úsměvné. Dozvěděli jsme se, že jsme parta, která na Vysočině vraždí a pak to hází na nevinné lidi, v tomhle duchu se to odehrávalo,“ vzpomíná Kubiš.
Recept na úspěchy jsou podle Kubiše jasné. „Je to týmová práce. Kolegové jsou na výši pracovně i lidsky, funguje nám to,“ uzavírá.
