Když stavěl František Vlk svůj rodinný dům v Moravských Budějovicích, nešetřil v něm počtem komínů. Vybudoval celkem jedenáct komínových průduchů. Nedopustil, aby u něj platilo úsloví, že kovářova kobyla chodí bosa.
„Samozřejmě jsem počítal s tím, že si doma nějaká ta kamna postavím,“ říká se smíchem jednasedmdesátiletý František Vlk. Na Moravskobudějovicku je pravděpodobně posledním žijícím kamnářem ze staré školy.
Patrně ta poslední kamna své kariéry postavil se dvěma pomocníky předloni v Lukově. „Další už asi neudělám, protože už si nemohu k práci kleknout, zlobí mě koleno,“ stěžuje si kamnář. Jeho oborem byla stavba klasických kachlových kamen, jak je známe z idylických venkovských ilustrací.
Pro sovětské delegace přestavěli všechna kamna na zámku
František Vlk se kamnařině vyučil u moravskobudějovického mistra Bohumila Holby. „Byl jsem jeho poslední učedník. Pak už nikoho postupy starých kamnářů neučil,“ vzpomíná Vlk.
V roce 1962 složil zkoušku a nato učiliště zaniklo. Kachlová kamna nebyla v módě. František Vlk pak nicméně staré řemeslo provozoval spolu se svým mistrem Holbou dlouhých šestnáct let.
Tehdy se kachlová kamna spíš bourala než stavěla, ale přesto měli kamnáři zakázky i na nová kamna.
„S mistrem jsme tehdy opravili a přestavěli všechna kachlová kamna na zámku v Náměšti nad Oslavou. Tehdy tam začínaly jezdit sovětské delegace, tak komunisté chtěli, aby na zámku byla kamna v provozuschopném stavu,“ vzpomíná Vlk.
Fošny deset metrů dlouhé a metr široké, z nichž létaly jiskry
Aby se kamnáři uživili, dělali současně i obklady a dlažby. Doba nynějšího boomu kachlových kamen byla ještě daleko. Žili život na cestě. Ráno vyjeli a domů se vraceli za několik dní. Takhle pracovali šestnáct let.
V Telči na zámku kamnáři jednou zasekávali do podlahy základ pro nová kamna. „V podlaze byly jedlové fošny deset centimetrů silné, tvrdé jak železo, když jsem je dlabali, létaly z nich jiskry. Ty fošny byly metr široké a deset metrů dlouhé. Vůbec si neumím představit, z jakých stromů to řezali,“ podivuje se Vlk.
Postupně mu však z práce s věčně mokrým jílem onemocněla kůže na rukou. Strávil nějaký čas na kožní klinice, ale neúspěšně. Nakonec musel řemeslo opustit. Alespoň na čas.
Začal dělat topiče v mlékárně. „Vedoucí mi tam řekl: Moc si u nás nevyděláš, ale zasměješ se. Měl pravdu. Za pár let se mi ruce daly do pořádku a já se mohl ke kamnařině ve volném čase zase vrátit,“ líčí Vlk.
Kamna slepená lepidlem se dají rozebrat jenom výbušninou
Doma si nakonec postavil čtvery kamna. I když přiznává, že pohodlnější je jednoznačně topení plynem. „Z kachlových kamen je ale jiné teplo a navíc dělají pocit útulného domova. Je to prostě druh topení, který se používá už od 15. století, takže je generacemi pořádně odzkoušený,“ míní Vlk.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Po roce 1990 se začal kamnářskou živností znovu zabývat. Ročně postavil i osm kusů kamen, jedna stavěl zhruba týden. Každé byly originál, nepostavil ani dvoje stejné. Nejoblíbenější barvy byly červená nebo olivově zelená u pokojových kamen, do kuchyní hnědá, červenobílá, krémová, světlemodrá...
Kachle spojoval postaru jílem. „Taková kamna se totiž dají bez problémů v případě potřeby rozebrat a postavit znovu. Dnešní kamnáři používají lepidla a taková kamna se pak dají rozebrat jenom výbušninou. Taky opravy jsou pak problematické,“ mrzí Vlka.
Typickým nářadím kamnáře je malé kladívko, kamnářský nůž, kleště, lžíce, vodováha, brus a kus rovné latě na kontrolu roviny. „Víc nepotřebujete. Já ale neodmítám modernizace, taky jsem řezal kachle diamantovým kotoučem. Je to lepší, než je sekat postaru nožem. Je to rychlejší, vzniká méně odpadu a uříznete si jakýkoli tvar,“ oceňuje Vlk.
Za týden si tak obrousíte nehty, že je není třeba stříhat
Aby kamna dobře sloužila, nikdy se v nich nesmí zatopit hned po jejich dokončení. „Musí se nechat nejméně měsíc vyschnout a pak je pomalu takzvaně zatápět, aby se zbavila zbytkové vlhkosti a nevznikalo v nich pnutí. Jinak by praskla.“
Co při kamnařině nejvíc bolí? „Mě ruce. Máte je od jílu pořád mokré, za týden si při práci tak obrousíte nehty, že si je nemusíte stříhat. Po dokončení kamen jsem musel nechat ruce pár dnů zregenerovat,“ vzpomíná Vlk.
Své řemeslo nikdy nepřestal milovat. „Všechna kamna jsem stavěl rád. Třeba tahle pro synovce: jsou velká, šestiplátová a krásně barevná. Každá kachle je jiné barvy, tak to chtěli, vidíte?“ ukazuje s úsměvem poslední moravskobudějovický kamnář František Vlk na fotografii kachlová kamna jak z venkovské idyly od kreslíře Josefa Lady.
