Už od dětství zřejmě cítil, že je mu rodná hrouda těsná. Na školním sešitě v první třídě měl razítko nákladního auta, jeho hrdiny byli protagonisté seriálu Dálkoví řidiči. „Toužil jsem být řidičem, projíždět krajinou a pozorovat ji,“ vzpomíná dnes devětačtyřicetiletý Fuxa.
Protože vždycky všechny vydělané peníze procestoval, před deseti lety ho napadlo udělat z hobby profesi. Nastoupil k cestovní kanceláři, která vozila turisty nejen po Evropě, ale i po Asii, Africe či celou Amerikou od jihu až k severu.
Jeho dlouhé turnusy následných let začaly v peruánské Limě. Tam přišel i první šok.
„Měl jsem v té době za sebou patnáctiletou praxi jako řidič kamionů po Evropě. Když jsme ale jeli v Limě poprvé z letiště na hotel, já koukal z okénka taxíku na okolní mumraj a řekl jsem si: tohle jsem přepískl, v tomhle provozu nedokážu jezdit. Šest pruhů tam, šest pruhů zpátky, auta zleva odbočují doprava, zprava odbočují doleva, jezdí divoce, nepoužívají blinkry. Pak jsem si zvykl - i přes ten chaos tam nejsou havárie, řidiči tam musí víc předvídat a respektovat druhé. Když vytáhnete ruku z okna a zamáváte, nechají vás projet,“ vypráví Fuxa.
Za deset let ujel s turistickými hotelbusy po jihoamerických silnicích a cestách 400 tisíc kilometrů, nepočítaje další trasy na jiných kontinentech. Zvykl si. A než se oženil do Jihlavy, vypadalo to, že by se za oceánem usadil i natrvalo. Trávil tam v tahu i půlroční pracovní maratony. Když byl svobodný, do Čech ho mnoho netáhlo.
Kolumbie je úžasná země, radši se vyhněte Venezuele
Nejdelší turnus prožil ve Střední Americe. Odletěl tam v listopadu, kdy jel s kolegou z Mexika do Panamy. Kolega pak letěl na Vánoce domů, Fuxa zůstal v Panamě, kde trávil Vánoce u indiánů kmene Kuna na ostrově San Blas.
Pak se vrátil letadlem do Panama City a přes Silvestra byl na ostrovech Bocas del Toro. Pak přiletěl jiný kolega, se kterým jel okruh Mexiko - Guatemala - Belize. Jenže po nějaké době Fuxa opět osiřel.
Už znal místní a oni znali jeho. Říkali mu tam Pablo.
On sám se učil španělsky v Cuzcu během tří týdnů, kdy cestovce odpadl zájezd. „Jihoamerická španělština je na celém kontinentu stejná - s výjimkou Argentiny, kde vyslovují mírně jinak. Ale i tak jim rozumíte.“
K přežívajícím stereotypům patří představa Kolumbie jako země, kam není radno cestovat.
„My jsme tam začali jezdit - je to úžasná země, která bohužel zatím nemá dobrou pověst. Tam se nám běžně stává, že nás zastaví policista, aby nám z vlastní vůle opravil kolo nebo nás navedl k místní památce. Naopak teď nejezdíme do Venezuely, která je politicky nestabilní a je tam obrovská inflace. Nejsme tam schopni turistům zajistit bezpečí,“ řekl Fuxa.
Ani v Kolumbii se určitě nevyplatí cestovat v noci či na noc parkovat na opuštěných místech.
„Samozřejmě tam působí narkomafie - víme, že například zavraždila syna majitelky jednoho z kempů, kde jsme nocovali. My jsme tam ale nikde necítili nebezpečí.“
Pečená morčata pro Ježíše
Mezi idoly dál má v Jižní Americe své místo Che Guevara. „Z Čechů znají fotbalisty Nedvěda či Baroše, ti sečtělejší Kunderu. Název Česká republika jim nic neříká, musíte říct Checoslovaquia - Československo.“
Fuxa si projel taky pověstnou bolivijskou silnici smrti z La Paz do Coroica. Na kole. „Nebezpečné to není, protože tam není jiná doprava než doprovodná vozidla pro cyklisty,“ usmívá se Fuxa.
V Peru ho na lidech fascinuje pracovitost, s jakou obdělávají terasovitá políčka vysoko v horách. „Jenom samotný výstup tam je tak náročný, že tam zůstávají několik dní. Bohužel se mnoho z nich vidí v hloupých telenovelách. Pod jejich vlivem přichází do měst za vidinou snadného života, ale tam často neseženou práci,“ mrzí Fuxu.
Peruánskou specialitou jsou pečená morčata. Dostala se i na obraz, a ne ledajaký. „V katedrále v Cuzcu mají obrovskou malbu Poslední večeře Páně - a tam mají na stole naservírovaná pečená morčata,“ směje se Fuxa.
