Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V Praze máte pocit, že se vše musí točit kolem vás, říká jihlavský ortoped

  10:12aktualizováno  10:12
Jihlavská ortopedie měnila na konci loňského roku po osmnácti letech primáře. Už déle než sedm měsíců nyní působí v téhle pozici čtyřicetiletý rodák z Orlové Tomáš Lena, který naposledy působil v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.

Nový primář jihlavské ortopedie Tomáš Lena | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Jeho nástupní pozice nebyla zrovna jednoduchá. Přicházel po někom, kdo před ním na jihlavské ortopedii strávil desítky let. Po člověku, který měl tu nejlepší lékařskou pověst jak mezi kolegy, tak i u pacientů.

Přesto se Tomáš Lena téhle výzvy nezalekl. „Musím přiznat, že já do té doby pana primáře Šedivého moc neznal. Ale pak jsem zjistil, že je přesně takový, jak ho ostatní vnímají – velice schopný, čestný, korektní a klidný,“ nešetří komplimenty na adresu svého předchůdce. „Proto bych zde na jeho práci rád navázal,“ podotýká Lena, který pochází z Orlové a na Vysočinu přišel letos v lednu z Prahy.

Možná se ale čekalo, že po primáři Šedivém převezme štafetu spíš někdo z místních ortopedů...
Asi ano. Všichni si mysleli, že novým primářem bude pan doktor Vosáhlo. A není tajemstvím, že se zúčastnil i konkurzu. Za ten půlrok, co jsem ho měl možnost poznat, mohu říct, že je to opravdu schopný a pracovitý člověk s velkým přehledem. Jenže ředitelství a komise měly asi jinou představu.

Tomáš Lena

Narodil se 27. února 1976, vyrůstal v Orlové. V mládí se věnoval volejbalu, dokonce hrál dorosteneckou extraligu. Kvůli zdravotním problémům však musel v 18 letech s vrcholovým sportem skončit. Rozhodl se pro studium lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci a hned po škole nastoupil na Ortopedicko-traumatologickou kliniku FNKV (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) v Praze, kterou vedl profesor Jan Bartoníček. Po necelých dvou letech pak odešel z rodinných důvodů na rok a půl do Hradce Králové na ortopedickou kliniku, kde pracoval pod vedením docenta Karla Karpaše. Následně se znovu vrátil do Prahy na FNKV a letos v lednu nastoupil na místo primáře ortopedie v jihlavské nemocnici.

Podle vás chtělo vedení nemocnice někoho, kdo není zatížený místními vztahy?
Řekl bych, že ano. Chtěli změnu, nějaký pohled zvenčí. Proto se nakonec rozhodli pro mě. Protože jinak by byl pan doktor Vosáhlo určitě velmi dobrý kandidát.

Ale přece jen, necítíte z jeho strany určitou zášť?
Mluvil jsem s ním hned na začátku. Samozřejmě, že byl zklamaný, protože nikdo nejde do konkurzu s tím, že chce být druhý. Nicméně jsme si všechno vyjasnili. Já se zeptal, jestli nebude mít problém se mnou spolupracovat, a on řekl, že ne. A opravdu to funguje výborně.

Takže po půl roce v nové pozici převládá spíš pozitivní dojem?
Víte, já nejsem pesimista, pokládám se spíš za optimistu. A tudíž vím, že skladba lidí je všude podobná. Člověk vždycky narazí jak na lidi, na které se může kdykoliv spolehnout a požádat je o pomoc, tak i na ty, u nichž od začátku cítí, že spolupracovat nebudou.

Což se vám potvrdilo?
Samozřejmě, to je normální. Však já jsem sem taky nešel s vizí, že všechno bude jenom výborné. Každopádně jsou tady převážně skvělí lidé. A to je pro mě důležité.

Ale asi se mnou budete souhlasit, že po špatném primáři by se vám nastupovalo lépe. Nebo ne?
Jistě. Ale tak, jak už jsem já za toho půl roku lidi poznal, tak věřím, že i oni poznali mě. Že zjistili, že jsem sice paličatý a jdu si za svým cílem, ale nikdy ne hrubou silou. Budu se snažit, aby se nestalo, že se bude říkat: Jo, za primáře Šedivého, to byly časy. Ale teď, co je tam Lena... (usmívá se)

Opravdu věříte, že se srovnávání s vaším předchůdcem vyhnete?
Jasně, že ne. To vždycky zůstane. Už když jsem nastoupil, jsem občas zaslechl: Pan primář Šedivý, to byl člověk na svém místě, a teď si přijde nějaký Pražáček. Ale jak říkám, pro mě je to výzva. Chci všem ukázat, že jsem přišel dobře pracovat, že zde chci zavést dobré věci.

Už se vám nějaká taková dobrá věc povedla?
Podařilo se nám snížit čekací dobu na operace. Doteď to byl třeba i rok a půl. Nám se ale povedlo za půl roku odoperovat reálné a aktuální zájemce o operaci v seznamu čekatelů a začínáme tudíž na nule. Teď, když k nám pacient přijde, už dostane konkrétní termín. Někdo za dva nebo za tři měsíce, jiný za osm. Každopádně už bude přesně vědět, kdy přijde na řadu.

A co plánujete jako další krok?
Nejprve bych chtěl říct, že to není jenom moje zásluha, to se povedlo nám všem. Všichni k tomu určitým způsobem přispěli, včetně „jipek“, anesteziologie a všech těchto oborů. Hodně mi také pomohl pan doktor Čepera. To je skvělý člověk, kterého jsem tady našel. Poradil mi, kam zavolat, na koho se obrátit. Vždyť já tady nikoho neznal. V tomhle to bylo pro mě složitější.

A jaké jsou tedy vaše konkrétní vize?
Přišel jsem z pracoviště, které je druhé nejvýznamnější v České republice, co se týká endoprotéz ramenního kloubu. A to je to, na co se specializuji a co bych také rád přenesl sem. Tedy větší možnosti pacientům v našem regionu při jejich obtížích s ramenem. A také zkrátit pobyt pacientů v nemocnici na minimum, nabízet možnost jednodenní chirurgie při menších zákrocích. Například vy jako aktivní člověk přijdete už vyšetřená do nemocnice, dopoledne vás odoperujeme, nějakou dobu po operaci strávíte na lůžku a můžete jít domů. Stonání doma je přece pro člověka vždycky pohodlnější, pokud nepotřebuje injekce dvakrát denně.

Prahu jste vyměnil za mnohem menší Jihlavu. Nechybí vám nyní ruch velkoměsta?
Vůbec ne. My jsme právě s manželkou už v Praze dál žít nechtěli. Já pocházím z Orlové, což je ještě menší město než Jihlava. Hledali jsme něco klidnějšího. Nejprve jsme si mysleli, že pojedeme na nějaký čas do zahraničí. Částečně i z ekonomických důvodů, přece jenom jsou tam v tomhle směru jiné finanční možnosti. Ale manželka pak podruhé otěhotněla a s malým dítětem jsme si na takovou změnu netroufli. Tak jsme se začali rozhlížet v Česku a objevil jsem tuhle možnost.

Praha na vás byla až moc divoká?
Já bych nerad někoho urazil, ale každého, kdo žije v takto hektickém městě, ten styl života časem pojme. Jde o určitou drzost či dravost. Pořád chcete někoho předběhnout. Ať už v metru, v tramvaji, v čekárně... Postupem času máte pocit, že se všechno musí točit kolem vás. Lidé jsou tam neosobní, odtažití.

Vy máte raději, když na ulici potkáváte známé tváře?
Víte, já za tu dobu, co jsem v Praze byl, úplně zapomněl, jaké to je, jít někde a poznávat lidi. Tady jsem půl roku a minimálně jednou za den se mi stane, že mě někdo venku pozdraví. Ať už kolegové z nemocnice, nebo pacienti. Nejsou to jen tak nějací anonymové. To v Praze zažijete takovou situaci tak maximálně jednou za měsíc. Lidé jsou si tady blíž, navzájem se potřebují.

A co váš plán na odchod do zahraničí? S místem primáře v jihlavské nemocnici jste ho úplně vymazal, nebo jenom odložil?
Přestali jsme ho plánovat. Ale je jasné, že bude záležet, jak se tady zabydlíme. Zatím jsme v bytě, ale rádi bychom si pořídili nějaký domek poblíž Jihlavy. Abychom byli blíž přírodě. My věříme, že se nám tady bude dařit po všech stránkách. Zase na druhou stranu ale neumím říct, že se třeba za pět let neozve nějaký kolega odněkud ze Švýcarska se super nabídkou. Nicméně už to rozhodování nebude jenom o mně, ale i o manželce a o dětech.

Mimochodem, jak se s Jihlavou za ten půlrok sžila vaše paní?
Pro ni byl přechod sem ještě o něco složitější než pro mě. V prosinci se nám narodilo druhé dítě a v zimě se s takhle malým miminkem nikam moc nedostanete. Až teprve teď začíná častěji chodit ven. Ovšem, že by přišla s tím, že už tady má nějaké dobré známé, na to je asi ještě brzy. Každopádně moc se nám líbí zdejší zoologická zahrada. Je tam spousta vyžití právě pro děti, takže jsem manželce pořídil do zoo permanentku.

Vraťme se zpátky k vaší práci, vždycky jste chtěl být lékařem?
To je trošku složitější. Tak jako asi každý mladý člověk na střední škole, který nemá život dopředu nalajnovaný, jsem měl i já chvíli určité zatmění. Hrál jsem volejbal a dostal se do extraligového mužstva. A přestože jsem odmalička věděl, že chci jít na medicínu, najednou jsem se rozhodl pro sportovní kariéru.

Proč to nevyšlo?
V 18 letech jsem měl úraz, který mě na dva roky zastavil, takže logicky jsem se zase začal víc zaměřovat na to, že budu doktor. Možná to za mě rozhodlo něco jiného. Nebo by se to stejně stalo. Těžko říct.

U rekreačního sportu jste ale zůstal, nebo ne?
Snažím se. (usmívá se) A to je další věc, která je na přechodu do menšího města skvělá. Na předchozím pracovišti, které bylo obrovské, se za celou dobu nenašla parta, která by pravidelně hrála volejbal nebo dělala jiný sport. Tady jsem půl roku a kolegové už mě několikrát zvali, ať si s nimi jdu zahrát.

A máte sport rád jen v aktivní podobě, nebo chodíte i do hlediště?
Ne, dívat se nechodím. Nemám to rád, jsem hrozně nervózní. (usmívá se) Jednak bych to chtěl sám dělat a pak taky – jako každý chlap – bych jim do toho moc rád kecal.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Slavnosti tří kápí se konají v Třebíči pravidelně ve druhé půlce srpna....
Ohňostroj i historický průvod během slavností Tří kápí rozzáří Třebíč

Slavnosti Tří kápí, hojně navštěvovaná třebíčská letní akce, od pátku do neděle oživí město. Program zpestří koně, rytíři či muzika. Organizátoři opět...  celý článek

Střet osobního auta a vlaku na Znojemsku má tragické následky. Na místě zemřeli...
Dva dospělí zemřeli po střetu auta s vlakem, dívka bojuje o život

Tragická nehoda zastavila odpoledne provoz na trati v obci Olbramkostel na Znojemsku. Dva dospělí pasažéři z osobního auta, které vjelo před vlak, zemřeli na...  celý článek

Ilustrační snímek
Hrozilo, že most spadne. Nečekaně tak zavřel hlavní tah u Ždírce

Nepříjemné překvapení si Ředitelství silnic a dálnic nachystalo řidičům, kteří pro své cesty využívají hlavní silniční tepnu číslo 34 u Ždírce nad Doubravou....  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.