Vše v Brodě směřovalo k vytouženému cíli. Hrál se poslední zápas sezony, do tehdejší Kotliny přijela Mladá Boleslav. Domácí pro postup museli vyhrát. Protože byli na čele druhé nejvyšší soutěže, nic jiného se proti soupeři ze středu tabulky nečekalo.
„Tenkrát byl stadion plný, doslova narvaný. Byly tu čtyři kapely, které měly vyhrávat při oslavách postupu, fanoušci přinesli symbolickou rakev, která měla symbolizovat pohřbení druhé ligy,“ vypráví Alois Svoboda.
Dnes už více než devadesátiletý a přece vitální důchodce byl tenkrát jedním ze známých českých novinářů. Psal pro Svobodné slovo a o hokeji věděl první poslední. Bedlivě ho v rodném Brodě sledoval. Dělal i rozhodčího, v druhé nejvyšší soutěži odpískal přes tisíc zápasů. „Jak se říká, měl jsem pod perem celou tehdejší slavnou generaci,“ usmívá se.
Sedmkrát se podíval s reprezentací na mistrovství světa, na vlastní oči zažil dvě slavná vítězství nad Sovětským Svazem ve Stockholmu v roce 1969, kde Jaroslav Holík patřil k nejlepším. „Jarda Holík, to byl rozený vůdce,“ říká o něm s uznáním v hlase.
Vzal puk, nikoho k němu nepustil a jel nájezd. A nedal...
Ale vraťme se do roku 1961 a do Havlíčkova Brodu. Do osudného zápasu brodských hokejistů s Boleslaví spadá jedna z největších vzpomínek Svobody na Jaroslava Holíka.
„Asi v polovině třetí třetiny, stav byl stále bez branek, nařídil rozhodčí za faul trestné střílení. Puk vzal Jarda Holík, nikoho jiného k tomu nepustil. Jel nájezd. A nedal,“ líčí Svoboda.
V rozhodujícím zápase nakonec brodští hokejisté prohráli. Jediný gól jim v oslabení pár vteřin před koncem dal hostující Jaroslav Buřil. Protože Litoměřice poslední zápas vyhrály, o dva body Broďáky v konečné tabulce přeskočily. Oslavy postupu byly ty tam, rakev v hledišti jako by symbolizovala něco úplně jiného.
„Ptal jsem se Jardy, co on na to. On svým typickým stylem odsekl ‚šel bych se sežrat‘. A bylo po rozhovoru,“ popisuje Alois Svoboda.
Trpěl, ale nikdy na sobě nedal nic znát. Velký bojovník
Od té doby se ale potkávali pravidelně. I když hrál Holík v jihlavské Dukle, i na reprezentačních akcích, dokonce i na třech olympiádách.
„Já ho pamatuji ještě jako rozhodčího první ligy, když pískal. Když jsem začal trochu vnímat sport, četl jsem všechny jeho články,“ vysekl mu Jaroslav Holík před lety poklonu.
Oba pánové zůstali v kontaktu i ve svém pozdějším věku. „Jezdil jsem mnohokrát k Holíkům na chatu. Vždycky jsme si měli co říct,“ říká Alois Svoboda, i když ho od hokejové legendy dělila celá generace.
„Hlavně v posledních letech jsem ho neskutečně obdivoval. On trpěl. Se zdravím to měl opravdu zlé, to všechno, co ho postihlo... Ale nedal na sobě nic znát. Vždy byl plný optimismu, nadšení, elánu. Velký bojovník. Ale smrt pro něj asi byla zároveň vysvobozením,“ uzavírá Alois Svoboda.
