Bývalá popraviště a pranýře. To je téma, kterému se věnuje badatel a publicista Ivan Vokáč. Povoláním je přitom konstruktér a projektant, žije na Šumavě. Oblast hrdelního práva přijel zkoumat i do Jihlavy a jejího okolí.
Proč ho fascinuje takové téma, které většině lidí přijde jako morbidní? „Ten morbidní akt patřil k tehdejšímu životu víc, než si dnešní člověk dovede představit. Byla to součást kultury,“ vysvětluje Vokáč.
Jak dodává, šibenice jsou stavby, které mají svůj vývoj. Liší se oblastně. Jiné mělo třeba Slezsko, střední Evropa nebo jižní státy. „Takže je to velice zajímavá věc,“ říká Vokáč.
Historie jej vždycky bavila. Začínal u erbů. Od nich se postupně dostal až právě k šibenicím, pranýřům, kamenným křížům a podobným stavbám - a to v souvislosti s trestním právem středověku.
Ivan Vokáč už má za sebou vydanou knihu o pranýřích v Česku. „Tu jsem dělal pro vlastní radost. Snažil jsem se v ní zmínit všechny existující pranýře v České republice, kterých je zhruba osmdesát,“ uvedl.
Jihlava vyniká, v minulosti tu bylo šest hrdelních míst
Je také ve spojení s kolegy z Polska, rád by totiž vydal stejnou publikaci i o ostatních zemích střední Evropy. V Rakousku, Polsku a na Slovensku už byl, teď přichází na řadu Švýcarsko.
A jak ho zaujala Vysočina? Právě Jihlava si podle Vokáče zaslouží zvláštní pozornost. „Vyniká mezi městy tím, že tu bylo asi šest hrdelních míst. To je víc než obvykle,“ vysvětlil.
Jedno popraviště bylo na jihlavském horním náměstí v místě morového sloupu, druhé na dolním konci náměstí, kam se přesunulo. Další popraviště se nacházelo u Brněnského mostu na místě dnešní psychiatrické nemocnice. A bylo tu i několik dalších.
Například na náměstí u Sklípku v Jihlavě kolemjdoucí zaujme takzvaná hlava Bradáče. „Tam se podle pověsti dokoulela hlava popraveného nešťastníka,“ vysvětlil Vokáč.
Žhář Barrabáš dvakrát zapálil město. Teď se na něj dívá
Tajemný vousáč, jehož bizarní tvář shlíží z nárožní „nohy“ arkýře domu při ústí ulice U Mincovny do Masarykova náměstí, má zajímavou historii. Podoba muže s mrožími vousy se údajně na kamenné nároží dostala po popravě jihlavského žháře Víta Barrabáše.
Žhář hned dvakrát v květnu 1548 založil ničivé požáry města. Podle legendy se údajně jeho hlava po stětí zakutálela až k nároží tohoto domu, který v té době procházel přestavbou do dnešní podoby.
„A tak prý kameník vytesal do kamenného sloupku Barrabášův obličej. Je to ovšem jen nepodložená legenda,“ řekl již dříve jihlavský badatel Ladislav Vilímek.
Kamenná vousatá hlava měla přitom ve středověku praktický význam. Hlava sloužila jako držák k upevnění kontrolního tržního měřidla. Zbytky železného držáku v hlavě zůstaly dodnes.
V dolní části jihlavského Masarykova náměstí jsou pak také k vidění čtyři kameny z bývalého pranýře.
V katovi se projevily léčitelské schopnosti. Způsobil pozdvižení
Vokáč, který se netradičním tématem zabývá osm let a knihu by rád vydal příští rok, se sešel s historikem z jihlavského Muzea Vysočiny Radimem Gondou - aby lépe poznal historii krajského města.
I Gonda se o popraviště zajímá delší čas. Minulost hrdelního práva v Jihlavě má podle něj jedinečnou zajímavost, s níž se odborníci jinde asi nesetkají.
„Na počátku sedmnáctého století v Jihlavě působil kat Wolf Sokol Blatenský, kterému se roku 1605 podařilo dosáhnout pozdvižení ze svého poníženého katovského postavení rozhodnutím císaře Rudolfa II. A to díky Sokolovým léčitelským dovednostem, začal se totiž věnovat místo mučení a popravování léčení lidí,“ přiblížil Gonda.
Jak dále historik uvedl, Wolf Sokol se později dostal kvůli majetkovým záležitostem - chtěl prodat dvůr v Salavicích - do sporu s jihlavskou městskou radou. Ta se postavila proti prodeji dvoru rytíři, který nebyl poddaným jihlavského panství.
Krvácejícího Wolfa Sokola sťal jeho dřívější pacholek
„Sokol byl na více než měsíc zatčen a rozběhla se rozsáhlá jednání, kdy obviněný hledal jakožto poddaný záštitu u svého pána hraběte z Rozdražova a na Blatné i u jiných přímluvců. Ve sporu pak sehrála osudovou roli skutečnost, že se Sokol za svého pobytu v Praze podruhé oženil, ačkoliv už měl manželku a rodinu,“ popsal dále historik.
Mnohoženství bylo tehdy smrtelným zločinem. Sokol byl podruhé zatčen. „Penězi si koupil přízeň představeného jihlavského kláštera minoritů, který od něj výhodně získal polovinu statku, a druhou polovinu se Sokol rozhodl církvi darovat. Jeho úsilí o záchranu spojené s podplácením katolické církve bylo však nakonec marné,“ vysvětlil Gonda.
Jihlava byla v tomto období převážně protestantská. Roku 1615 byl někdejší kat odsouzen k smrti. Ve snaze zabránit své popravě se Sokol zabarikádoval v cele a odmítal se vydat do rukou biřiců. Ti nakonec byli nuceni vylomit dveře a hrubým násilím Sokola přemoci, přitom ho poranili na hlavě, takže dost krvácel. „Krátce poté sťal Sokola mečem jeho dřívější pacholek,“ uzavřel tento příběh historik.
V Novém Městě na Moravě na Žďársku pak dobu hrdelního práva připomíná pomník s mečem. „Sokl je z bývalého pranýře,“ vysvětluje Vokáč.
Například v Habrech na Havlíčkobrodsku jsou údajné pozůstatky pranýře na náměstí, jde o dva artefakty v trávníku. V Počátkách se nachází další zvláštnost. „A to pravděpodobný pranýř pro nevěstky a hádavé ženštiny. Je ve tvaru židle na náměstí,“ poukázal Vokáč.
