„Spadáme do ubytovacích služeb, takže od prosince už jsme na EET také najeli,“ prozrazuje paní Jitka, majitelka jednoho z mileneckých azylů na Vysočině, která si nepřála uvést celé jméno. Redakce ho však zná.
„To víte, že z toho většina zákazníků není odvázaná, protože jde každému především o to, aby byl jeho pobyt hlavně přísně utajený. Ale prostě se nedá nic dělat. Je to povinnost. I když teda dost bizarní,“ dodává.
Někteří hosté však o vypsání daňového dokladu žádali ještě před zavedením EET. „Ono tam totiž není uvedeno, že jsme milenecký azyl. Prostě nabízíme ubytovací služby a na účtence najdete pouze cenu za pobyt, adresu a datum, takže si ji hosté mohou dát klidně do nákladů,“ uznává paní Jitka.
„Ale jak říkám, jsou to jen výjimky. Většina spíš říká: Prosím vás, já nic takového rozhodně nechci. Zahoďte to,“ doplňuje s úsměvem.
Chtěl důkaz manželčiny nevěry
Její podnikání, pro které se s manželem rozhodla zhruba před šesti lety, podle ní stojí v první řadě na naprosté diskrétnosti. Což znamená, že jména hostů okamžitě „zapomíná“.
„Občanku minimálně od jednoho z páru vyžaduji pokaždé, protože musím vést knihu hostů. Ale tím to končí. Ve chvíli, kdy odjedou, pro mě přestávají existovat,“ přesvědčuje majitelka mileneckého azylu.
A obstát musí i při občasných nepříjemných testech. „To třeba volal jeden muž, že byl u nás s přítelkyní toho a toho jména a že v pokoji asi zapomněla náušnici. Ve skutečnosti však jen zkoušel, jestli mu potvrdím, že tam byla jeho žena s přítelem. Samozřejmě jsem řekla, že nikoho takového neznám,“ ujišťuje paní Jitka.
A stejné to je také ve chvíli, kdy některého z hostů potká na ulici. „Nikdy se k nikomu nesmím znát nebo hlásit. Tedy pokud oni se nepřihlásí ke mně,“ říká. „Já těm lidem jen poskytnu ubytování a je mi jedno, co pak na pokoji kdo dělá. Recepční v hotelu se přece taky na nic neptá.“
Přijeli si jen popovídat. Při tom zváleli postel
Někteří hosté však podle ní mají jakousi vnitřní potřebu pobyt v mileneckém azylu obhájit. „Takže mi třeba vykládají, že si nemají kde popovídat. A pak v pokoji najdu zválenou postel,“ směje se paní Jitka.
„Mně je přitom úplně jedno, co tam kdo dělá. Nejsem moralista, nikdo mi nemusí nic vysvětlovat. Ani tváře si nepamatuju. To máte jako v obchodě. Prodavačka taky neví, kdo přesně si u ní v obchodě kupoval rohlíky. Jedině snad, kdybyste do stejné prodejny chodila třikrát denně,“ uvádí příklad.
Zájem o ubytování v jejím mileneckém azylu je prý víceméně ustálený. „Někde jsem četla, že mimomanželské vztahy trvají zhruba rok. Takže někdo se rozejde, ale jiný se zase sejde. Neevidujeme ani nějaký rapidní nárůst, ale ani úbytek hostů. Někdy se tři dny nikdo neobjeví a z toho je pak pořádný fofr,“ prozrazuje. „A kdy je nejslabší období? Asi o prázdninách. To se zřejmě pánové a dámy věnují doma rodinám,“ dodává pobaveně.
Ostatně humorné situace občas patří i k jejímu podnikání. „Přestože jsem si vždycky myslela, že označení milenecký azyl je naprosto všeříkající, stalo se mi, že si nás spletli s veřejným domem. Jednou v noci mi třeba volal taxikář, že mi veze pána. Tak jsem se zeptala, jestli s ním veze taky nějakou paní. A že pokud ne, tak ať si pána zase pěkně odveze,“ směje se paní Jitka.
