Ta hospoda nikdy nebyla žádné hogo fogo. Chodili tam na pivo hlavně dělníci z okolí, a to více než sto let. Mnozí tam zašli po směně strávit chvilku cestou na blízké autobusové nádraží. A někteří si samozřejmě nechali své autobusy schválně ujet.
Od loňska už ale k „Špinavýmu ceckovi“, jak říkají místní, může jen 124 členů uzavřeného klubu.
„Skládáme se na pivo, máme členské průkazky. Scházíme se o víkendu a pak si zapíšeme, kolik piv se vypilo. Vždy se předem domluvíme, kdo z nás bude obsluhovat. Na schůzích třeba probíráme, jestli se bude měnit záchod na pánech, kolik to bude stát a kdo to udělá. Pak hlasujeme,“ popisuje provozovatel Petr Augustin, který má klubovou kartičku s číslem 1.
Prvních dvacet členů včetně něj jsou VIP. Mají právo rozhodovat o penězích z kasičky klubu.
V klubu se všichni znají, cizí člověk by to měl těžké
Proces přijímání nových členů mají důkladný. Zájemce se musí zapsat do knihy i se svou adresou a rodným číslem. Po roce pak ostatní členové rozhodnou, jestli žadatele přijmou. Výhodou nováčka je, když má známé mezi stávajícími členy. „Úplně cizí člověk by to měl těžké, musela by ho odsouhlasit rada klubu. My se tady všichni známe,“ vysvětluje Augustin.
Řada starších štamgastů si ho pamatuje ještě jako malého kluka. A on sám zná tuto hospodu od dětství. Vzpomíná si, že se tam vždy v neděli stavili s tátou během procházky. Otec si dal „jedno“ u pultu vestoje, synovi koupil tatranku.
Petr Augustin upozorňuje, že provozování klubu musí splňovat daná pravidla. Nejde jen zamknout lokál a na dveře si vyvěsit ceduli s názvem klubu.
I když se hospoda kdysi jmenovala U Hobzů, dnes už ji pod tímto názvem skoro nikdo nezná. Obyvatelé Třebíče ji důvěrně označují U Špinavýho cecka nebo jen zkráceně U Cecka. „Domorodci tomu jinak neřeknou,“ ví provozovatel.
Za lidový název hospody může výčepní s velkým poprsím
Může za to jedna paní výčepní s velkým poprsím, která tam kdysi za socialismu dlouhé roky pracovala. „Nosila zástěru, do které si otírala ruce po umývání půllitrů,“ říká Petr Augustin. A protože se občas utřela i o svůj výstřih, byla přezdívka na světě. Ti nejstarší štamgasti, kteří jsou dnes členy klubu, si tu ženu ještě pamatují.
Obrázek na její připomínku visí nad vstupem do hospody. Pamětníci si vybavují, že vždycky sedávala v rohu u kamen. „Štrykovala tam, když zrovna netočila pivo,“ vzpomínají zasloužilí štamgasti.
Dnes se podnik oficiálně jmenuje Klubovna u šesti strun, kterou zastřešuje Klub labužnických pohodářů. Stejně je to ale stále pro všechny „Cecek“.
Mezi členy klubu je hodně trampů a muzikantů. Hraje se tam, zpívá. Jedna kytara je na stěně opatřená zámkem, když touha po písničce přijde znenadání. „Tato kytara se půjčuje na požádání dobrým kamarádům,“ vysvětluje Petr Augustin.
Střežené kasičky se otevírají jednou za rok vždy před Vánoci
V lokále mají už desítky let jednu zvláštnost - pečlivě střežené a zajištěné kasičky, kam si hosté odkládají přebytečné mince. Otevírají je společně jednou za rok před Vánoci, což jim pak pomůže s financováním dárků pod stromeček.
Pod stropem tam kdysi mívali zaťatou sekyru i oprátku pro dlužníky. Cedulka je tam dodnes, sekyra a smyčka zmizely. Byl tam i špalek, do něhož se soutěžně zatloukaly hřebíky obrácenou stranou kladiva.
Jako v každé hospodě se i u „Cecka“ hodně mluví. „Dědoušci si zanadávají, probere se politika, Islámský stát, výše důchodů a hlavně Podklášterský most, který už nám tady tak dlouho opravují. Inženýři stavaři tady nemůžou pochopit, jak to tenkrát postavili bez obtíží a že teď v roce 2017 je tolik problémů,“ popisuje místní člen klubu.
U Cecka se také hosté sázejí. Třeba vznikne debata, kudy je to nejblíž na náměstí. Každý hájí tu svoji trasu. Tak si vezmou krokoměr a jdou přeměřit, kdo má vlastně pravdu. „Taky se tady kreslí třebíčské křižovatky a řeší se, kdo tam má přednost,“ usmívá se Augustin.
Hostinský si vystavil fotografie zemřelých štamgastů
Sám se zajímá o historii města. Sbírá staré pohlednice a má jich 7 500. Některé vystavil v lokále. Díky tomu ví, že dům, kde hospoda sídlí, byl v roce 1890 jen přízemní. Má i snímek z roku 1911, kdy hostinci přibylo patro. To se tam ještě U Cecka neříkalo.
Provozovateli se v posledním roce podařilo hospodu hodně zvelebit. Už to není „nalejvárna“ pro dělníky z okolí. „Vím, že v některých dobách to byla hrozná paluša, kde bylo nahuleno a smrad. Ani dveře na záchod nešly zavřít. Bylo tady hodně práce. Nechtěl jsem to ale moc modernizovat a dělat nějaké harakiri,“ rozhlíží se spokojeně po lokále.
A ctí tradice. Vystavil třeba fotky štamgastů, kteří již zemřeli. Jeden z nich dělával plavčíka na koupališti Polanka. A v hospodě kdysi i bydlel v jedné malé místnůstce.
Za minulého režimu bylo běžné, že k „Ceckovi“ chodili kontrolovat občanské průkazy příslušníci Veřejné bezpečnosti. Dnes už tam platí úplně jiné průkazy - ty klubové.
