Hospoda, které se neřeklo jinak, než V Pr**li, je už minulostí. Dnes v těchto...

Hospoda, které se neřeklo jinak, než V Pr**li, je už minulostí. Dnes v těchto místech vedle třebíčské synagogy stojí infocentrum. | foto: Archiv MAFRA

Hostinská škube husu, pivo si natočte sami. I tak se pilo V Pr**li

  • 5
Jednou z legend mezi třebíčskými hospodami bývala ta s původním názvem U Schwarzů, později U Dočekalů. Štamgasti si ji však překřtili po svém: na knajpu V Pr**li. Šlo o klasický zaplivaný podnik, který ovšem podle vyprávění pamětníků měl své kouzlo. Právě v něm pokračuje seriál Ta naše hospoda.

Dnes už baráček vedle Zadní synagogy v židovské čtvrti nestojí. Místo něj tam před šestadvaceti lety vyrostl dům úplně nový. Je v něm turistické informační centrum a vstup do synagogy.

„Chodíval jsem do hospody V Pr**li koncem šedesátých let na pivo a byl to pro mě lokál, který jsem měl opravdu moc rád. Klasická čtyřka s nezaměnitelnou atmosférou, kde se zašívali dělníci i studenti a točila se třebíčská desítka,“ říká místní hudebník a malíř Pavel Hlaváč.

Na místě staré hospody je dnes infocentrum. Celá třebíčská židovská čtvrť je na prestižním seznamu UNESCO.

Tehdy tam obsluhovala hospodská paní Volfová. „Za hospodou byl takovej prťavej sálek a tam se dělaly třeba holubí hody a podobně. Přijdeš do hospody, vedle výčepu sedí hostinská a škube husu. Dal bych si pivo, říkám. Copak nevidíš, že nemám čas? Natoč si ho sám! Povídá ona,“ vzpomíná s jistou dávkou nostalgie Hlaváč.

Po letech si ještě vybavuje, jak v hlavní potemnělé zakouřené místnosti bývaly staré dřevěné stoly. Každá židle jiná. A paní Volfové občas pomáhala její krásná dcera.

Hostinská byla podle jeho slov menší, korpulentní žena, s kterou byla legrace. „Výřečná a milá - hospodská, jak má být. Potom dělala na městě hajzlbábu.“

V paměti Hlaváčovi utkvěl muž, kterému mladí přezdívali Marlboro man. „Byl to závozník, v koutku mu vždycky visela cigareta a na hlavě měl pokaždé klobouk, jak to míval ten chlápek z reklamy na americké kuřivo.“

Z hospody ho vyhodili tak, že si zlomil kostrč

Na hospodu před časem zavzpomínal také Miroslav Sedláček. Jeho nevlastnímu prastrýci, řezníku Janu Svobodovi, hostinec zásadním způsobem zasáhl do života.

„Jednou ho z té hospody vyhodili tak, že si zlomil kostrč a už se nikdy nepostavil na nohy bez berlí. Svůj život dožil jako starý mládenec v malé místnůstce v domě v Jihlavské bráně, který rodině patřil,“ vybavil si Sedláček

Třebíčský historik Rudolf Fišer uvádí, že v místech, kde pak byla hospoda, stával původně židovský dům Salomona Nováčka. Po roce 1662 už byl pustý, a proto ho Salomon Polák musel vystavět od základů znovu. V 18. století vyrostly na pozemku domy dva. Po formálním zániku ghetta v půli 19. století sloužil jeden z nich jako hostinec.

Od roku 1882 ho vlastnila Rosa Bondiová, provdaná Schwarzová. Roku 1934 byl na díl Růženy Schwarzové uvalen konkurz a těsně před válkou se stal majetkem Živnostenské záložny v Třebíči. Od roku 1942 barák s hospodou patřil Dočekalovým.

Za války se pálila domácí lavorovice a kouřila domovina

Jiří Urban v židovské čtvrti vyrostl. „Moje maminka si pamatuje, jak tam bývala hospoda i za války,“ říká. Nejspíš se tam prý moc nepilo, když tenkrát ani nebylo co.

Tady je na místě připomenout, jak to nejen v třebíčských hospodách chodilo právě za druhé světové války. Pěkně a podrobně to ve svých knížkách popsal místní amatérský badatel Jiří Joura.

„Za okupace Německem, kdy byl nedostatek lihovin, se vzájemně sledovaly zkušenosti a praktiky při domácím pálení lavorovice - název lihoviny vznikl podle lavoru nutného k pálení. Lihoviny, víno, pivo a dokonce i limonády dostávali hospodští na příděl,“ zapsal Joura.

Hojně se předávaly i poznatky v pěstování tabáku. Při kouření domoviny, jak se materiálu říkalo, to prý v lokále vypadalo jak v kotelně. Kuřáci totiž dostávali kuřivo také na příděl, na takzvané tabačenky.

Politické hovory zakázány. A hostinský se uvnitř oběsil

„V letech okupace byly ve všech pohostinstvích povinně na stěnách viditelné tabulky s česko-německým nápisem Politické hovory zakázány.“

Pamětník Jiří Urban připomíná neveselý konec populární hospody. „Byl tam hostinský, který občas promítal filmy. Pak se ale jednou uvnitř oběsil.“

Podle jeho slov pak do zavřeného lokálu umístil podnik Restaurace a jídelny truhlárnu. A nakonec byl starý oprýskaný dům zbourán.

A proč se říkávalo a dodnes říká zaplivaná hospoda? Souviselo to se zlozvykem fajfkařů a kuřáků ještě počátkem 20. století. Tehdy totiž často plivali na zem. Bylo jim pak úředně nařízeno plivat do plivátek, nádobek naplněných vlhkými pilinami nebo vodou. V lokálech je k tomu nabádaly tabulky: Plivání na podlahu zakázáno.