V úterý horolezec Radek Jaroš oslavil padesátiny. Ale z odpovědí na bilanční otázky nebo na dotazy typu - a co "poté"? - je cítit, že tohle teď v hlavě nemá. Soustředí se na výkon. Na letošní léto.
Doufá, že ho 8 611 metrů vysoká K2 tentokrát pustí až nahoru. Při čtyřech předchozích expedicích a bezmála dvaceti pokusech se mu pokaždé vysmála.
Radek Jaroš to ale zatvrzele zkouší dál. Nevšímá si stejné zatvrzelosti hory, s jakou ho odmítá. Horolezcova motivace je veliká. Jde o poslední, čtrnáctý vrchol nad osmi tisíci nadmořskými metry, u kterého mu slůvko splněno chybí. Zatím.
Kolikrát jste vlastně v posledních dvaceti letech slavil narozeniny v Asii ve velkých horách?
Mockrát. Při každé jarní expedici. Jezdit jsem tam začal v roce 1994 a vybaví se mi moc narozeninových dní strávených někde v mrazu ve výšce. Jednou jsem je dokonce slavil na vrcholu. Na Manáslu v roce 2009. Tehdy jsem lezl nahoru sám. Nejeli se mnou spolulezci.
Proč?
Já se nerozhodl hned, že mým životním cílem bude vystoupat na všechny osmitisícovky. To přišlo až v průběhu času. Nebylo to ale cílem mých spolulezců. Ne každý měl pokaždé čas, když jsem se někam chystal. Sám jsem byl i na Lhotse v roce 2011. A byl to největší pocit samoty v mém životě.
Jak to? Tam je přece v poměrně velké výšce společný tábor i pro Everest. V něm bývá až tisíc lidí.
Je to nejfrekventovanější výstupová trasa na osmitisícovku na světě. A já jsem tehdy počítal s tím, že jasně, do stěny polezu sám, to mi nevadí. Ale že v základním táboře pokaždé s nějakou velkou mezinárodní expedicí posnídám nebo povečeřím. Že dole budu mít dvouměsíční "kurz angličtiny". Že budu komunikovat. Dopadlo to tak, že jsem tam byl nakonec sám se svým domorodým kuchařem a jeho pomocníkem. Každý si tam žil jinak, po svém, a jak to není naše horolezecká krevní skupina, bylo to pro mě smutné a psychicky náročné. Mé největší životní osamění v největším táboře na světě.
Seděl jste sám v přeplněném kupé, jak říkali Šimek s Grossmannem?
Přesně tak. Byla to pro mě psychicky nejtěžší expedice.
Tábor je v lokalitě, kde spadla nedávno lavina a zahynulo hodně Šerpů. Je to nebezpečné.
Osmkrát jsem se v té zóně pohyboval. Je tam velké potenciální nebezpečí.
Není to dehonestace Everestu, když se zástupy nehorolezců s kyslíkovými lahvemi nechávají vytáhnout s pomocí Šerpů na vrchol? Pak přijedou domů do "civilizovaného" světa a mají gloriolu, přitom jména Šerpů, kteří tam byli i víc než desetkrát bez kyslíku, nikdo nezná.
Na to není jednoznačná odpověď. Je to svým způsobem smutné. Ovšem kladl jsem si otázku, koho tam Šerpové vlastně mají radši. Jestli mě, který se tam pohybuju sám a nedávám jim práci, nebo hordy těchto směšných figurek, neschopných tamního samostatného života a pobytu. A nad kterými určitě cítí morální a fyzickou převahu. Jenže právě tito neschopní přinášejí peníze. Například loni se stalo, kdy špičkoví světoví lezci, kteří se na Everestu pohybovali sami, byli Šerpy málem lynčovaní…
Jedním z nejvýraznějších výstupů vaší kariéry byla Šiša Pangma v roce 2004. Ze čtyřčlenné party dnes už dva z vás chybějí. Martin Minařík zahynul na Annapurně o pět let později. Zdeněk Hrubý loni na Gašerbrumu I…
Na Šiše jsme tehdy udělali pěkný výkon. Lezli jsme alpským stylem stěnou, kudy se moc neleze. Byla to ještě spolu s Petrem Maškem, řekl bych, naše nejskvělejší sestava. Bylo to elegantně vylezené. Při cestě nahoru strmou trasou jsme použili jen padesát metrů lana. Jinak všechno jen na zbraních (cepínech - pozn. red.) v těžkých podmínkách. Navíc jsme s Maškem na vrcholu udělali trochu omylem obtížnou variantu výstupu těžkým ledovým terénem, trochu jsme zabloudili. Vlastně jsme měli v koncovce nádhernou variantu prvovýstupu. Na předních hrotech maček a se zbraněmi v rukách jsme lezli k vrcholu. Což je paráda v osmi tisících metrech. Mašek alias Miska je mi asi nejbližším souputníkem v horách.
K2 Expedice 2014Termín: červenec 2014 |
Jak vzpomínáte na Minaříka a Hrubého?
Jako na lidi, se kterými jsem toho hodně prožil při několika expedicích. Zrovna na té Šiše došlo ke zlomu, kdy se od nás odtrhl Martin Minařík. Právě při tomto výstupu byl z nás nejvyčerpanější, přitom byl nejmladší. My jsme po něm chtěli, aby víc trénoval. Urazil se, začal podnikat cesty bez nás. Bohužel (chvíli hledá slova) … všichni jsme čekali, že to takhle dopadne. Nebezpečí na horách je neustále přítomné, musíte ho eliminovat, a on bohužel netrénoval. Byl úžasný somatotyp, měl výdrž, ale chodil na hranici výkonnosti. Bylo jen otázkou času, že to takhle dopadne.
A Hrubý?
Parťák, organizační typ, měl rád bafuňaření. Však byl taky v řadě různých funkcí - v Českém horolezeckém svazu, měl vysoké postavení v zaměstnání v ČEZ, byl vynikající ekonom. Složka, která se týkala papírování při expedicích, mu nebyla tak cizí jako nám ostatním horolezcům. Při té jeho loňské poslední cestě na Gašerbrum I měl se svým parťákem náročný program, asi došlo k chybě z vyčerpání při návratu. Víc to nedokážu posoudit, nebyl jsem tam.
Jak vnímáte v optice toho, že jste se s Hrubým důkladně poznali, když někteří hodně vysoce postavení politici při vyšetřování v současnosti naznačují, že Zdeněk Hrubý spolu s dalšími dvěma dnes již mrtvými úředníky byli zodpovědní za údajně pro stát nevýhodnou privatizaci zbytku OKD v roce 2004? Hrubý tehdy pracoval jako náměstek ministra financí Bohuslava Sobotky. V té době jste spolu byli v horách na expedici. Bavili jste se o tom někdy?
Znali jsme se hodně. My se bavili o kdečem. Neříkám, že jsme si nutně říkali úplně všechno. Ale zkratku OKD v souvislosti s ním slyším fakt poprvé. Nikdy to mezi námi nepadlo. Možná hledají obětního beránka, který už se nemůže bránit. Tak to na mě působí. Hodit problém na mrtvé.
Zdeněk Hrubý uměl dobře psát. Zápisky ze společných expedic, které se objevily na vašem webu, měly poetiku i vtip. Velmi čtivě například popsal, jak byl na Dhaulágirí v roce 2006 jen krůček od smrti. Už už sklouzával nad propast, zastavil se v poslední chvíli. Nechystá se vydání těchto záznamů?
Úryvky se objevily v mé knížce. Na velkou knihu by asi dost materiálu nebylo, na útlou možná. Ale já je komplet nemám. Možná je má jeho rodina v pozůstalosti.
Zpět k letošní expedici. Poslední operace omrzlých prstů byla počátkem ledna, už máte za sebou běžky v Norsku, cyklistiku v Toskánsku a na Mallorce. Makáte naplno. Aklimatizovat míříte do Peru, což je trochu jinde než pákistánský Karákóram. Proč zrovna Peru?
Protože jsem podobný model absolvoval v roce 2001 před svojí první K2. Časový odstup tam byl tehdy ještě trochu větší, než bude letos, ale měl jsem perfektní fazonu. Budeme se snažit vylézt na Huascarán, což je výška téměř 7 000 metrů. Vrátíme se domů do našich klimatických a hygienických podmínek. Tělo si odpočine, zregeneruje. A povalíme do výšky. S naší aklimatizací z Peru by nám to mělo povolit postavit na jeden zátah tři výškové tábory. Přičemž třetí je v sedmi tisících a tři sta metrech. A při druhé periodě dobrého počasí - za ideálního stavu - bychom mohli uvažovat o útoku na vrchol.
Na K2 je největší problém počasí...
Když jsme tam byli v roce 2003, tak jsme byli devětkrát ve stěně, ale pokaždé nás počasí vyhnalo. Navíc si budu moci ve výšce vyzkoušet boty a všechny nárichtunky. Přece jen jsem dva roky nebyl v horách. Jsem po operaci, mám nové, větší boty kvůli prstům.
Co se člověku ztrácí, když nejede dva roky do velkých hor?
Fyzička po tom všem, čím jsem prošel, dostala zabrat. Tu si otestuju na Huascaránu. Nohy i jak funguje tělo.
Jak máte termíny?
Peru je v červnu, prvního července vyrážíme do Pákistánu.
Na K2 dosud vylezli tři Češi - Josef Rákoncaj dvakrát, Libor Uher a Pavel Bém. Ten má v Česku pošramocenou pověst z politiky. Jak se díváte na jeho výkony v horách?
Samozřejmě ho znám. Zažil jsem s ním scénky, které nestojí za to komentovat, protože je to cholerik - když jsem se vyjádřil kdysi k jeho výstupu na Everest, kde byl se čtyřmi Šerpy a kyslíkem. Ale to už jsme si vyříkali. Na druhou stranu, on je zaťatý, zamlada býval horolezec, z hlediska fyzičky bych ho neodepisoval. Má hodně z maratonce. Je pravda, že na K2 mu to vyšlo. Klaplo mu počasí. A byla tam veliká expedice z Jižní Koreje. Den nebo dva dny před ním tam vystoupalo okolo dvacítky lidí, cesta nahoru byla vybudovaná. Tohle je výkon, který by si ale měl podrobněji okomentovat on sám.
Na první expedice jste vyrážel v polovině 90. let. Vzpomenete si ještě, jak jste sháněl na počátku peníze?
Na první expedici jsem si vydělal na Dukovanech. S kamarádem Tomášem Kastnerem jsme měli firmu na výškové práce a mimo jiné jsme opravovali chladicí věže. Já si pak místo nového auta zajel do velkých hor. Tomáš jel taky.
Když porovnáte balení materiálu tehdy a dnes, usmějete se zpětně nad něčím? Je v tom rozdíl?
Mám chaos furt. Jednou neodjedu na expedici, protože se nebudu umět sbalit. Nechávám to na poslední chvíli. Sranda je, že díky podmínkám a sponzoringu, kdy fotím a natáčím a přes satelit posílám domů výstupy, vezu spoustu věcí jako solární panely a podobně. Vlastně hodně materiálu, který nemá s lezením nic společného. Jednou jsem se bavil právě s Tomášem Kasnerem, stál jsem zoufalý uprostřed nesbaleného bordelu a on se ptá: kam jedeš? Říkám: na expedici, ne? Kouká na to: vždyť tu nemáš žádný horolezecký materiál. Zkrátka těch věcí navíc je teď strašně moc.
Už roky jedete ve vysokém tempu. Pokud se zadaří, kudy se bude váš život ubírat po K2?
Já to vůbec neřeším. Ve sportu horská kola, střední hory, velehory, vrátím se na skalky. Mořské kajaky. Záležitosti méně viditelné, než je pokus o výstup na všech čtrnáct osmitisícovek bez kyslíku. Ale myslím, že bude spousta radostí. Budu se mít pořád na co těšit.
