Zhruba před šesti lety obula toulavé boty a zatím se jich rozhodně nehodlá vzdát. Momentálně Vladimíra Brávková plánuje, kde stráví další letní turistickou sezonu v roli delegátky cestovní kanceláře.
„Nemám žádnou vysněnou destinaci. Ale nejraději bych jela někam, kde bude teplo,“ usmívá se pětatřicetiletá rodačka z Pelhřimova, která loni působila jako delegátka na Severním Kypru. „Vždycky když vezmu podobně velký kšeft, letím na místo v květnu a vracím se pak až v říjnu,“ vysvětluje.
Za teplem se dá ale létat celý rok. Tahle představa vás neláká?
Rozhodně ne. Vůbec nechápu, jak některé moje kolegyně můžou zvládnout být půl roku v Turecku a pak ještě v zimním období třeba v Kostarice. Já po tom půlroce přijedu a musím vypnout. Což znamená nemluvit s lidmi.
Takže přes zimu jste zavřená doma?
(usmívá se) Jsem v Pelhřimově a beru jakoukoliv práci, při které nemusím moc mluvit. Že bych zůstala jen tak doma, to nejde. Jako delegátka na volné noze si zase nevydělám tolik, abych nemusela půl roku nic dělat.
Loňskou letní sezonu jste trávila pracovně na Kypru a s přáteli na Facebooku jste se dělila o své každodenní zážitky. Popravdě řečeno, český turista z nich nevyšel zrovna s čistým štítem...
Ale tak to zase být nemělo, my Češi nejsme paušálně špatní. Jen se v každé skupině najdou nějací potížisti. Jeden můj turecký kolega jednou poznamenal: Češi a Slováci mají permanentně naštvané obličeje, ale přitom jsou to hodní lidé.
Komentáře z Facebooku Vladimíry BrávkovéStížnost před odletem: „Víte, už jsme toho procestovali hodně, ale ještě jsme nezažili, abychom se museli opalovat zády k moři!“ (Jsme na severním pobřeží, takže sluníčko tady svítí od vnitrozemí. Byli sice úplně všude, ale v zeměpise skončili v páté třídě!) Zvoní telefon: Urgentně se mnou potřebuje někdo mluvit z Beach baru. Očekávám volání lékaře, záchranky, chystám si papír a tužku. Manager mi předává hysterickou paní: „Oni tady neumí udělat ledovou kávu. Okamžitě jim vysvětlete, jak se to dělá. Musí tam být pěna, aby v ní stála lžička, kousky ledu a kousky čokolády...“ (Mlčky přemýšlím, jak ji neposlat někam hooodně daleko!) U večeře: Přijde za mnou chlap a říká: „Paní delegátko, omylem jsem strčil támhle do tý tlustý ženský a ona se polila vínem. Teď pořád říká, že má halenku kaput. Jak to hodláte řešit?“ – „Já nijak. Vy jste se jí aspoň omluvil?“ – „Ne, jsem na to pojištěnej.“ – „Pokud jste na tohle pojištěný, dejte jí halenku vyčistit a pojišťovna vám to následně proplatí.“ – „Já nic řešit nebudu. Zaplatil jsem si drahou dovolenou. To je vaše práce.“ Povstání českého lidu na Kypru: „Není otevřena restaurace, což jste nám v autobuse slíbila, takže si na vás budeme stěžovat. A budeme chtít kompenzaci.“ (Recepční mě ujišťuje, že otevřena je. Letím tam, před vchodem stojí lidi, ale nikoho nenapadlo zamávat rukou před čidlem samootvíracích dveří. Bylo nastavené na noční režim, aby se dveře neotvíraly kočkám!) Je po půlnoci: Vzbudil mě telefon, volá české číslo. Paní na druhé straně na mě ječí, že jí pokojská ukradla noční košili za 500 korun a dodává: „Ne, pátrání do rána nepočká.“ (Kluci na recepci mi vysvětlují, že pátrání opravdu může začít až ráno, až dorazí vedoucí pokojských. Košile bude zřejmě v prádelně s povlečením. Jdu vrátit úder. Volám ve 2.00, abych se paní zeptala, jakou měla košile barvu!) Nevědí, kam jedou: Klient se na mě usmívá a chválí: „Vy jste byla v tom autobusu z letiště tak vtipná.“ – „Já ve 3 ráno, a vtipná? Ani si nepamatuji, co jsem říkala.“ – „Ale ano. Hlavně jak jste mluvila o těch hadech. Cha cha cha.“ – „No ale tady opravdu lze narazit na jedovaté hady.“ – „Fakt? Počkejte, to jako vážně? Aha.“ (Co k tomu říct?) |
Tak se pojďme věnovat těm nespokojeným. Jak zvládáte hněv naštvaných českých turistů?
Zpočátku jsem si říkala, že budu asi potřebovat nějaký kurz sebeovládání, ale nakonec jsem to zvládla sama. Prostě jsem se naučila přikyvovat a opakovat: Rozumím vašemu rozhořčení. A taky si po každé hektické schůzce dávám sprchu jako očistný rituál. Strašně dlouho jsem si všechny nepříjemné střety odnášela s sebou, ale teď je jednoduše spláchnu.
Dobře, ale to je až potom někde v soukromí. Co děláte ve chvíli, kdy na vás někdo ječí a vy máte chuť mu peprně odpovědět?
Zjistila jsem, že je nejlepší takové křiklouny poslat do háje slušně. Jednou mě například jeden opilý chlap sprostě urážel, protože jsem mu prý neřekla, jak se rozsvěcuje na záchodě. Tak jsem mu s úsměvem odpověděla, že se stačilo slušně zeptat. Nevěděl, co na to říct, tak odešel. A ostatní pak začali tleskat. Ztrapnil se on, ne já. (směje se)
Jaká je vlastně pracovní náplň delegáta cestovní kanceláře?
Jsme v destinaci od toho, abychom klientům pomohli řešit závažné problémy, případně jim prodali výlet, pokud se na nějaký rozhodnou vyrazit.
Podle vašich příspěvků se na vás ale obracejí klienti i s mnohem malichernějšími záležitostmi...
To je pravda. Jedna paní mi třeba kolem půl jedné v noci volala, aby na mě ječela, že jí pokojská ukradla noční košili za pět set korun.
Mají podobné klienty i vaši kolegové z jiných zemí?
Ve všech národech je takzvaná nízkonákladová skupina. To jsou lidé, kteří ani pořádně nevědí, kam letí. Často si koupí zájezd last minute na internetu a vůbec netuší, že Severní Kypr není v Evropské unii, že je okupovaný tureckou armádou.
Takže se potom diví, že narazí na vojáky?
No, občas se diví už na letišti, že je nechtějí pustit jen na občanku. (směje se) Jednou jsem měla klienty, kteří si stěžovali, že měli zkaženou dovolenou, neboť viděli z pláže vojáka se samopalem. Oni tam jsou, ale nic nedělají.
Měla jste při práci čas si Severní Kypr procestovat?
V sezoně ne. V podstatě každou noc vyrážíte kolem 2. hodiny v noci na letiště vítat novou skupinu klientů a ráno pak objíždíte hotely kvůli schůzkám. Nejvíc jsem poznala Kypr první čtyři dny pobytu, kdy jsem objížděla místa výletů, abych věděla, co klientům nabízím.
Delegátku děláte teprve tři roky, přitom cestování jste propadla už dávno předtím.
To je pravda. Nedávno jsem to počítala a zjistila jsem, že už jsem byla zhruba ve čtyřiceti zemích. Studovala jsem v Dánsku, rok jsem působila jako dobrovolnice v Makedonii, tři měsíce jsem strávila na cestách po jihovýchodní Asii...
A pokaždé sama. Nechybí vám sdílení zážitků?
To je právě ono, když cestujete s někým, ocitáte se v sociální bublině a bavíte se jenom spolu. Kdežto když jedete sama, jste nucena se bavit s místními lidmi. A to je úžasné.
Přesto, nemáte někdy strach?
Z pohledu člověka, který nikdy nevystrčil paty z Pelhřimova, jsem dobrodruh. Ale pravda je taková, že se chovám pokaždé tak, abych nikoho neprovokovala.
