Zemřel náhle třetího července v 75 letech. „Býval bouřlivák. Od rána jezdil na neosedlaných koních,“ popisuje bývalá herečka. Dokonce na parte po úmrtí Ivana Palúcha bylo motto od Magdy Vášáryové.
„...měl by ses po smrti dostat do nebe. No nezlob se na mě, ale Ty se pro nebe nehodíš. Tvůj očistec je už tady na zemi.“
Ivan Palúch byl totiž za normalizace nucen téměř přerušit svoji výborně nastartovanou kariéru, kdy hrál i v zahraničních oceňovaných filmech.
Kromě Bajaji se Magda Vášáryová s Ivanem Palúchem setkali i v jednom z nejlepších filmů československé historie - Marketě Lazarové, kterou natáčeli i v areálu třebíčské baziliky.
Kdy jste se Ivanem Palúchem poprvé potkali? Bylo to při Marketě Lazarové v šedesátých letech?
Z obsazení Markety Lazarové jsme dlouhou dobu byli už jen tři - Ivan Palúch, Vlastík Harapes a já. Když jsem uváděla digitalizovanu verzi tohoto filmu na karlovarském festivalu před pár lety, postěžovala jsem si, že tam reprezentuji všechny ty, kteří už odešli a nemůžou tam být s námi. Teď také Ivan. Ten bouřlivák s neuvěřitelnou energií, který už od rána jezdil na neosedlaných koních, vyprávěl vtipy, sám se u nich nejhlasitěji smál a potom flámoval až do hluboké noci. Připadal mi nezničitelný.
Co pro něj bylo charakteristické?
Ivan měl pro mě jednu důležitou vlastnost - byl správně politicky orientovaný. Já jako „homo politicus“ jsem si s ním vlastně nejvíc povídala o politice. Jako člověk mimořádně talentovaný byl příjemným partnerem. Příliš neteoretizoval, ale v každé scéně jste se na něho mohli spolehnout, na jeho intuici. Na to, že není soustředěný na sebe, ale na vás. To je znakem velmi talentovaných lidí.
Jak čelil ústrkům, kterým byl vystaven za minulého režimu?
Minimálně dvacet let našeho profesního života jsme prožili za normalizace. Potom, co jsme zažili závan čerstvého vzduchu koncem šedesátých let. Uchylovali jsme se k dobrým režisérům, pokud měli dovoleno pracovat. Ivan se stáhl do Banské Bystrice. Už tenkrát měl problém s očima, takže jsme ho vídali méně. Musela jsem vždy počkat na nějaký film, abychom se potkali. Například na adaptaci Cikkerovy opery Vzkříšení, v které, myslím si, vytvořil další velkou hereckou postavu. Bohužel, málo se o ní hovoří.
Vím, je to kdyby... ale kdyby nebyl komunistický režim, co všechno mohl Ivan Palúch udělat, dokázat, kam až dojít?
Tuto otázku si může položit každý z naší generace. Každý z nás měl několik báječných nabídek, ale byli jsme limitovaní nemožností mít pas a jít tam, kam jsme potřebovali. Ale jaký smysl to má dnes rozebírat? Je to pryč. Akorát by bylo dobré připomenout všem těm potencionálním rozvracečům Evropské unie a dnes zejména Schengenského systému, aby si i na Ivanově osudu ověřili, co to znamená být zavřený v kleci. Sice s malými dávkami potravin, ale bez svobody.
Kdy jste se s Ivanem Palúchem potkali naposledy?
Ivan byl letos na filmovém festivalu v Trenčianských Teplicích, ale já jsem tam přijela až po jeho odjezdu, takže tentokrát jsme se minuli. Ale loni jsme se tam setkali. A protože jsem měla roky poslaneckou kancelář v Banské Bystrici, občas jsem ho pozvala na pivo, které miloval. Vždy krátce zhodnotil svůj zdravotní stav a potom jsme se už jen smáli a samozřejmě, politizovali. To nám zůstalo.
