Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V nouzi na jevišti Horáckého divadla zpívala i německou píseň

  16:05aktualizováno  16:05
Diváckého Horáce, cenu za nejoblíbenější herečku souboru Horáckého divadla v Jihlavě, sbírá Lenka Schreiberová, skoro jako Karel Gott slavíky. Už jich vlastní pět. Ale jak sama říká, pokaždé ji vítězství v anketě překvapí.

Herečka Lenka Schreiberová v jedné ze scén. | foto: Horácké divadlo Jihlava

Čtenáře zase může překvapit výčet jejích nevšedních zálib i to, že se stále nemůže vnitřně srovnat s titulní rolí v antickém dramatu Médeia. V něm totiž představitelka hlavní role zabije své děti.

„Pořád si říkám, jestli to není blbě napsaná hra,“ říká oblíbená herečka.

Lenka Schreiberová a Petr Soumar.

Lenka Schreiberová a Petr Soumar.

V době, kdy děláme tento rozhovor, máte právě po premiéře inscenace Rok na vsi. Míváte ještě trému?
Vždycky. Premiéry si onervuji pokaždé.

Jak se to projevuje?
Kolem čtvrté odpoledne začnu běhat na záchod, pak mám žaludeční neurózu, klepu se, potím se a celkově jsem nervózní. Ale jakmile vlezu na jeviště, tak se to zklidní.

Ani s věkem se to nezměnilo?
Je to stejné a možná i horší. Řekla bych, že s pocitem zodpovědnosti vůči celku se to dokonce stupňuje. Když mi bylo osmnáct, tak jsem takhle netrpěla.

Teď jdete z jedné hlavní role do druhé. To si musí herečka užívat.
Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Je bezvadné, když má člověk spoustu práce a potkává nové režiséry a může se dál vyvíjet. Někdy je toho ale trošičku moc. Jsou chvíle, že bych ráda zvolnila a nadechla se, abych měla pak víc energie do nové práce. Ale jsem ráda za ty příležitosti, které mám.

Lenka Schreiberová

Narodila se v roce 1976 v Opavě.

Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě.

Od roku 1994 je s dvouletou přestávkou v angažmá Horáckého divadla v Jihlavě.

Je držitelkou pěti Horáců v divácké anketě o nejoblíbenější herečku souboru.

Aktuálně ztvárnila jednu z hlavních rolí inscenace Rok na vsi, kde hraje Vrbčenu.

Teď vás mohou lidé vidět v hlavní roli v Roku na vsi, kde hrajete Vrbčenu...
Všichni o té roli mluví jako o hlavní, ale já si to tak docela nemyslím. Přijde mi, že v té inscenaci jsou všichni důležití a jednotlivé příběhy se tak moc prolínají, že snad kromě Fandy Mitáše, který hraje Cyrila Rybáře, bych nedokázala říct, že tam je nějaká další hlavní role. Pro mě má hlavní roli Fanda Mitáš a my všichni ostatní jsme stejně důležití.

Předtím jste hrála titulní roli v inscenaci Médeia. Vy jste se nikdy netajila tím, že máte ráda antické drama, že?
Ano, to je pravda, i když je divácky nevděčné. Na to diváci moc nechodí, je to těžké téma. Potvrdilo se to i v případě Medeji, kterou jsme hráli jen dvakrát mimo předplatné. Je pravda, že mi tato role dala hodně zabrat. Vlastně do dnešního dne se s tou postavou nemohu vnitřně srovnat.

Co bylo pro vás nejtěžší?
Princip zabití vlastních dětí. Doteď přemýšlím o tom, jestli to není blbě napsaná hra. Médeia říká spoustu chytrých věcí, vyzdvihuje rodinu, chová se morálně správně. A pak udělá takovou hrůzu, že zabije své děti. Já pořád nevím proč? Aby se pomstila tomu muži?

Že by pomsta byla silnější než mateřská láska?
Kdyby zabila muže, tak bych to pochopila, ale ty děti – nemohu to pochopit. Dokonce na zkouškách jsme tuto scénu téměř nezkoušeli. Jenom jsme to lehce naznačili, aby režisérka věděla, že to dám, poradila mi cestu jak na to, ale nic víc.

Veršovaný text, ve kterém je Médeia napsaná, vám nevadí na učení?
Vůbec. Já ho mám dokonce raději a verše si mi učí líp. Jsou jako hudba, a to mám ráda. Ty texty jsou velmi chytře napsané. Dlouhatánské monology mají smysl, jdou po myšlence a s řadou z nich souzním. Ona tam vzývá rodinu, základní principy, to se mi dělalo dobře až do toho okamžiku, kdy se rozhodne zabít své děti. Tato role se nedá užít. Ta se musí přežít. Není to o tom, že bych tu roli odflákla, ale to neznamená, že se mi dělá dobře.

V posledním roce se Horácké divadlo změnilo personálně téměř od základu. Vnímáte to jako posun někam jinam, dál...?
Je to velká změna, vyměnila se spousta lidí a navzájem se teď sžíváme. Myslím, že se musíme všichni naučit spolu mluvit. Důležité je, že se většina z nás snaží a máme šanci se někam posunout. Nejhorší je, když spolu lidé nemluví.

Vy máte ve své sbírce už pátého Horáce pro nejoblíbenější herečku. Je to cena, o které hlasují diváci. Překvapí vás ještě, když vyhrajete? Už jste skoro v pozici Karla Gotta, který takto sbírá Slavíky.
(směje se) My máme hodně silný ženský herecký soubor. Tam se nedá úplně dopředu odhadnout, kdo to bude. Tentokrát jsem to nečekala. Kromě Medeji jsem neměla v sezoně výrazné role. Myslela jsem si, že tím, jak je ta její postava pro mě záporná, že lidi neosloví. Ale asi ano.

Máte Horáce někde vystavené?
Jsou to obrázky a zatím je mám v krabici, protože nám rekonstruovali byt a stěhovali jsme se. Ale brzy to už udělám, protože tři z těch obrázků maloval Míša Junášek (bývalý umělecký šéf souboru – pozn. redakce), který nedávno zemřel. Byl to pro mě důležitý člověk a to je důvod, abych si je pověsila a měla je na očích.

V roce 2016 zemřelo hodně osobností, které měly co do činění s Horáckým divadlem.
Ano, v krátké době po sobě dva bývalí umělečtí šéfové: Pavel Palouš a po něm Michael Junášek. To je hodně bolestivé období. Michael byl můj první režisér, po mém nástupu do Horáckého divadla. On a Karel Brynda – to byly osobnosti, které mě nejvíce formovaly. A od nich jsem dostala i největší školu. Oba dva měli úplně jiné, ale lidské přístupy ke zkoušení a k hercům. Smrt Michaela Junáška se mnou zamávala mnohem víc, než bych sama čekala.

Lenko, když mluvíte o rozdílných režisérských přístupech, tak v čem se liší a který je pro vás tím příjemnějším?
Nemusí být příjemný. Mně nevadí vlastně ani cholerici. Já chci, aby to měl režisér v hlavě srovnané, aby věděl, co chce. A když na mě zakřičí a já vím, že to bylo oprávněně, tak mi to nevadí. Právě Míša Junášek byl obrovský cholerik. Ten během dvou vteřin nastartoval na 200 kilometrů, zařval, ale okamžitě byl zase milý. To mě vůbec nevadí. Ale když řve režisér, a už se mi to taky stalo, který je nepřipravený a chováním arogantní, tak si o něm myslím své. Obávám se, že někdy je výraz mého obličeje tak čitelný, že ví, co si o něm myslím, aniž bych musela cokoliv říct.

Práce v divadle je hodně o emocích a já jsem se musela vždy trochu usmívat, když jsem viděla herečky, které se mimo divadlo objímají, pusinkují, používají zdrobněliny...
Ale ano, my jsme tak trochu švihnutí. Známe se dlouho a máme se svým způsobem rádi. Například s Terezkou Otavovou si říkáme: čauky, mňauky, papík, pusík. (směje se) I když to máme jako nadsázku a je to už hodně přehnané. Je pravda, že lidi, kteří nejsou z divadla, tohle může překvapit. My máme v divadle nadstandardně dobré vztahy. Nemohla bych pracovat tam, kde bychom k sobě byli arogantní a zlí.

Není to tedy tak, že by si herečky záviděly role?
Určitě ano, ale mají to i herci. Chlapi jsou v tomhle dokonce horší. Já mám ve své věkové kategorii Lucku Sobotkovou. A jsem za to nesmírně vděčná. Nemáme mezi sebou závist. Když dostala roli v Přeletu nad kukaččím hnízdem, tak jsem si říkala – ty jo, to je skvělý, to bych si chtěla zahrát. Jenomže pak vidím, jak to ta Lucka skvostně zahraje, a já si říkám, zda bych to vůbec takhle dokázala? Prostřídáme se, můžeme se nahradit, když některá onemocní. Jsem moc ráda, že to máme mezi sebou takto nastavené.

Máte po těch letech na jevišti ještě nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Já jsem ji nikdy neměla. Ono je to ošemetné, protože se na to těšíte, a pak jste zklamaní. Nebo naopak je něco, do čeho se vám vůbec nechce, a nakonec to tak překvapí a přiroste k srdci, že se z toho stane nejoblíbenější inscenace.

Váš kolega Ondřej Šípek prohlásil, že jste herečka, která dokáže vybruslit ze všech trapasů a nepříjemných okamžiků, které se mohou na jevišti stát.
(směje se) Ondra je hodný. Ale je to pravda.

Jak to děláte?
Asi mám nějaký dar. Ale mě to vlastně baví, když se něco takového stane. Najednou se všichni začnou chovat jinak a ostražitě.

Jaký máte v tomto směru nejbláznivější zážitek?
Dodneška to je situace, kdy mi nepřišel pan Dryšl na výstup. Bylo to ve hře Jak je důležité míti Filipa. Asi pět minut jsem bez něj improvizovala. Začala jsem dokonce zpívat německé písničky. Naštěstí jsem tam hrála učitelku němčiny, tak to nikomu nepřišlo moc zvláštní. Vzpomněla jsem si na písničku, kterou mě učila moje babička, protože byla Němka. A Zdeněk pořád nikde. Viděla jsem nápovědu, jak mává rukou směrem do portálu a tam jsem spatřila toho Zdeňka, který tam stál, díval se na mě a pořád nešel. Když jsem se ho pak ptala: Zdeněčku, proč jste proboha nepřišel? On mi na to odpověděl: To byla písnička, kterou jsem ještě neslyšel, a myslel jsem si, že je ještě brzo. (směje se)

Máte hodně koníčků, nedávno jste prý začala i běhat?
Já mám ráda pohyb venku a potřebovala jsem si zvednout fyzičku. A možná to mám i v genech, protože můj táta běhával. Jsem opatrná, nesnažím se dosahovat maxi výsledků. Tedy pokud neběžím závod.

Dokonce závodíte.
S kolegou Ondrou Šípkem jsme běželi štafetu při Jihlavském půlmaratonu. Začali jsme trénovat měsíc předem. Běželi s námi ještě dva kluci a patřili jsme k jedné z nejstarších štafet. No a skončili jsme čtvrtí. Všichni jsme si zaběhli osobní rekordy. Bylo na tom moc hezké, že jsme se vzájemně podporovali. A pak jsme absolvovali ještě jihlavský Běh pro světlušku.

Další vaší zálibou je geocaching. Na jaké nejšílenější místo jste se pro „kešku“ vypravila?
Asi když jsme šli půl kilometru kanálem. Jednak jsem trochu klaustrofobik, všude byli pavouci, což také nemusím, i potkánek nám pod nožkama proběhl... Říkala jsem si: Jsi normální? Trmácíš se tady, pak tam najdeš plastovou krabičku, podepíšeš se na papír a zase jdeš zpátky. Ale mám to ráda. Mám skvělého parťáka, kolegu Milana Šindeláře, který nás do geocachingu zasvětil. Já mu říkám náš guru. A musím nás pochválit, teď se nám podařilo být FTF. To znamená být prvními, kterým se podařilo „kešku“ odlovit. Bylo ošklivé počasí, museli jsme obejít víc míst, vyluštit šifru, ale měli jsme z toho radost jako malé děti.

Vy můžete „kešky“ i zakládat?
Ano, a samozřejmě ji mám na Horácké divadlo. Jsou lidé, kteří to umí úplně báječně. Nedávno se nám podařilo najít „kešku“, která je v pařezu. Ten pařez jde otevřít a uvnitř je udělaný domeček. Nebo vymyslí šifry, které my zatím nejsme schopni rozlousknout. Třeba jihlavský Kolíbl nám pořád nejde. Ale my to rozlouskneme.

Co nabídky na televizní nebo filmové natáčení? Chodí?
Přicházejí. Letos jsem natáčela překvapivě hodně. Ale byly to účasti na projektech jako Soudkyně Barbara, Ordinace v růžové zahradě, Soudní síň. Bohužel, co se týče zajímavějších projektů nebo filmů, tak to buď přijde v době kdy nemohu, nebo to nevyjde. Co se mi teď hodně líbí, tak to je seriál Pustina na stanici HBO. Zahrála bych si tam hned. I za malinkou roli bych byla vděčná.

Přirostla vám k srdci nějaká inscenace, na kterou hodně vzpomínáte?
Pro mě jedna z nejhezčích her, zkoušení a kde jsem si zažila jednu z největších hereckých svobod, byla hra Tučňáci na arše, kterou režírovala Kateřina Dušková. Se mnou tam byli parťáci Kuba Škrdla, Zdenda Stejskal a Terezka Otavová. Pro mě to byla jedna z nejkrásnějších inscenací. Opravdu jsme si to užívali. Stalo se tam spoustu krásných okamžiků. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem byla na poště, seděla tam maminka s holčičkou, která mě poznala a říká: „Jé mami, tučňák je tady.“ (směje se)





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.