Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Soused Matušky emigroval s pomocí majora Zemana. Syn létá u Abramoviče

  8:01aktualizováno  8:01
Zdeněk Braunschläger hrál v těch nejznámějších českých filmech a seriálech. Když v roce 1980 musel emigrovat s malým synem, živil se nejprve umýváním záchodů.

Zdeněk Braunschläger hrál v těch nejznámějších českých filmech a seriálech. | foto: Radek Laudin, MF DNES

Tenhle život, který ovlivnili komunisté i listopad v roce 1989, by vydal na knihu. Chalupáři, Pane, vy jste vdova!, Pěnička a Paraplíčko. Zdeněk Braunschläger hrál v šedesátých a sedmdesátých letech v zhruba sedmdesáti filmech a seriálech. Navíc byl u založení divadla Semafor, hrál v jeho prvním představení Člověk z půdy. 

Fotogalerie

Zažil i nejslavnější časy Činoherního klubu s Pavlem Landovským a Jiřím Hrzánem. V roce 1980 byl nucen emigrovat s malým synem do západního Německa. Z toho malého syna je dnes pilot, který létá pro ruského miliardáře Abramoviče. 

Byt Braunschlägerových na Václavském náměstí, kde měli za souseda Waldemara Matušku, připadl po jejich odchodu hudebnímu skladateli Zdeňku Bartákovi, autorovi hitu Michala Davida Nonstop. A když se herec vrátil po roce 1989 do Třebíče, kde vyrůstal, získal nazpět dům na Karlově náměstí.

V Třebíči zažil velké zklamání a zatím se tam nechce vracet. Ale co už u něj přebolelo, je pocit nespravedlnosti, že on i Waldemar Matuška prohráli všechny soudy, když chtěli po roce 1989 zpátky byty na Václavském náměstí.

Emigroval jste v roce 1980 poté, co jste jako píšící herec připravil scénář k filmu Město mé naděje. Ten musel hned do trezoru. Co přesně vašemu odchodu do Německa předcházelo?
Ten film komunistům hrozně vadil. Dokonce chtěli uhradit 7,5 milionu za výrobní náklady. Nechtěli mě zaměstnat ani jako taxikáře. Neměl jsem tehdy ani pas. Zkusil jsem se obrátit na Vláďu Brabce, který už byl tehdy slavným majorem Zemanem. On je báječnej kluk. Povídám mu: Těbůh, poslechni, nepožádal bys ministra vnitra Obzinu o pas pro mě a mého synečka? Že bych s ním rád jel do Španělska k moři, protože bydlení na Václaváku mu nedělá zdravotně dobře. Je chabrus na průdušky. Obzina, když slyšel mé jméno, řekl Brabcovi, že s mým tatínkem chodil do školy. Druhý den mi Vládík zavolal, že pas dostanu, ale musím dát do obálky deset tisíc. Ještě mi nabízel, že mi půjčí, ale já ty peníze měl.

Dal jste ty peníze?
Dal. Šel jsem na ministerstvo a tam mě nechali dvě hodiny čekat. Pak mě vzali do prostorné kanceláře s velkým stolem. Tam seděl major a mlčky otevřel zásuvku. Do ní jsem já chápavý kluk pustil obálku s penězi. A on mi hned popřál šťastnou cestu. Dostal jsem pasy a další potřebné dokumenty. Druhý den v jedenáct jsme vyjížděli z Václaváku škodovkou stovkou do neznáma. Šestiletý syn seděl na zadním sedadle. Už jsme se nevrátili.

Jak to bylo na západní hranici?
Vojáčci nám tam rozebrali auto na prvočinitele. Dokonce i pneumatiky sundali. Já ale nic nevezl. Když to pak dali dohromady, tak jsem nemohl nastartovat. Roztlačil jsem naši škodovku ramenem z kopce a dojel dolů k bavorské celnici. Tam nás pěkně přivítali. Synovi hned dali šťávu a banány. On ani nevěděl, jak se banán jí. Mě dali napít bavorského piva. Byli fajn. Tu škodovku jsem ale musel nechat rychle sešrotovat, ta Němcům příliš smrděla. Což jsem se nedivil.

Jak jste v Německu začínal?
Neměli jsme maminku, ta nám umřela. Takže jsem byl táta i máma. Začínal jsem umýváním záchodů. Po dvou měsících ze mě udělali šéfa těch umývačů záchodů. Měl jsem pod sebou asi padesát Turků a plat tři a půl tisíce marek. To bylo dost. V té době jsem napsal v Německu i první rozhlasovou hru, kterou mi tam odvysílali. Honorář mě tenkrát příjemně překvapil. Dostal jsem pětadvacet tisíc marek. Za to jsem si mohl koupil mercedes a taky jsem to udělal. Víte co to bylo pro umývače záchodů, kterého jsem tenkrát dělal? Ta hra byla o chlapovi, co překročí hranice a stane se pozorovatelem toho nového světa. Psal jsem o sobě, to bylo tehdy moje téma.

Zdeněk Braunschläger

  • Narodil se v roce 1932 v Boskovicích. Má dceru a syna. Část dětství a dospívání strávil v Třebíči, kde hrál ochotnické divadlo. 
  • Účinkoval v prvním představení divadla Semafor Člověk z půdy vedle Miroslava Horníčka či Waldemara Matušky. Jako herec zažil i nejslavnější roky Činoherního klubu. Později byl členem hereckého souboru filmového studia Barrandov. 
  • Hrál většinou menší role například ve filmech Tři chlapi v chalupě, Dáma na kolejích, Šíleně smutná princezna, Což takhle dát si špenát. Objevuje se i v seriálech Chalupáři či Hříšní lidé města pražského. 
  • V posledních letech žije střídavě v Mnichově a v Praze.

U záchodů jste nezůstal, předpokládám.
Po roce jsem dostal dopis ze Svobodné Evropy. Začal jsem tam číst českou zakázanou literaturu. V tom rádiu byly taky slušné platy. Zaměstnanci rozhlasové stanice měli navíc byt včetně telefonu zdarma a každé čtyři roky nový nábytek. Já tam ale začal duševně trpět. Věděl jsem, že tam byli mezi slušnými lidmi i estébáci a jejich spolupracovníci. Mně to začalo lézt na nervy.

Tak jste rádio opustil?
Jednou v pátek večer jsem pil v bavorské restauraci pivo a jedl pečené koleno. Oni si tam vždy v pátek odpoledne oblečou kroje – kožené kalhoty a klobouky se štětkou. Přišel za mnou jeden Bavorák v kroji a pozval mě k nim ke stolu. Já se omlouval, že neumím bavorsky a mluvím jen německy s pražským přízvukem. Nevadilo to. Jeden z Bavoráků se mě v té společnosti ptal, jestli mě baví zaměstnání ve Svobodné Evropě. Řekl jsem, že už moc ne. Hned mi nabídl práci. Abych pro něj rozvážel do všech nemocnic v Bavorsku léky a séra. Za jeden kilometr bych prý dostal 1,8 marky. Jak neumím počítat, tak tohle jsem si rychle spočítal a tu práci vzal. Měl jsem víc než ve Svobodné Evropě. Sice jsem musel trandat po celém Bavorsku, ale když jsem všechno objel, měl jsem klid a čas na syna. Já mu i vařil. Bylo to fajn a peněz bylo dost.

Jak jste syna v Německu vychovával?
Aby mi kluk nelítal v Německu po ulici s klíčem na krku, tak jsem se ho snažil od začátku zaměstnat. Stavěli jsme spolu letadla a jeho to šíleně chytlo. V sedmi letech mi na letišti řekl, že bude pilotem. Řekl jsem dobře, ale budeš to mít těžké. Stal se nejmladším kapitánem letadla v Německu. Létat se učil po roce 1989 v Křižanově. Tam jsem já poprvé letěl se svým synem.

Jak se vyvíjelo jeho pilotování?
Nastoupil k Lufthanse a tam létal několik let. Pak jednou přišel za mnou a říká: Mě už nebaví létat k moři s turisty. A tak Lufthansu opustil. Dnes pilotuje letadla patřící ruskému miliardáři Romanu Abramovičovi. To jsou letadla s koupelnou, ložnicí, jídelnou i kanceláří. Když se poznávali, tak si Abramovič nalil v letadle do skleničky šampaňské. A synovi řekl: když se to šampaňské během přistání rozleje, tak se mnou léta nebudete. To šampaňské se ani nehnulo, takže s ním létá už osm let.

Po roce 1989 jste se vrátil do Třebíče, kde jste vyrůstal. V jakém stavu vám vrátili dům na dolní straně Karlova náměstí?
V dezolátním. Kdysi jsme tam mívali řeznictví a uzenářství. V roce 1989 tam sídlil svaz myslivců. Když jsem dům převzal, nešla tam voda, elektrika, odpad. Za šest milionů jsem to nechal perfektně opravit. Udělal jsem tam zahradní restauraci ve dvoře, další nahoře v patře v mém bývalém obývacím pokoji. Byla tam i kavárna, cukrárna a jídelna. Jenže jsem měl veliké potíže se zaměstnanci. Několikrát jsem je musel měnit. Nebylo na ně spolehnutí. Někteří kradli, přestože jsem jim dal slušné platy a procenta z tržby. Takže jsem ten opravený dům prodal za 22 milionů.

Komu?
Ve Vídni jsem podal inzerát. Ozval se jeden Rakušan. Platil v dolarech, přivezl je v takovém kufříčku. Řekl jsem mu, ať to odnese do banky, že takhle to přebírat nebudu. Pak jsem poplatil velké dluhy, co mi tam zaměstnanci nadělali a odjel jsem z Třebíče směrem do Vídně. Tam jsem zavolal synovi pilotovi, ať pro mě přiletí. Když se tam objevil, byl jsem jemně pod parou. Vzal mě do Mnichova se slovy: Tati, konečně máš klid. Měl pravdu.

Od té doby jste v Třebíči nebyl?
Ne.

Už tam nepojedete?
Myslím, že ani ne. Vlastně nevím. Mě mrzí, že tam u mnoha lidí převládá komunistické smýšlení.

Tak proto jste navrhl, abychom se potkali v Praze. Komunisté tenkrát nechtěli, abyste studoval vysokou školu, že?
Ano. Delegace okresního výboru KSČ z Třebíče přijela protestovat do Brna proti mému přijetí na JAMU. Děkan Antonín Kurš hnal tu delegaci svinským krokem. Třebíčští pomstychtiví kariéristé v řadách komunistů měli smůlu.

Vám zakazovali studium na vysoké škole. A vy jste si ho prý osobně vyjednal u neblaze proslulého komunistického ministra Zdeňka Nejedlého? Tomu se nechce ani věřit.
Je to tak. Na přijetí u něj jsem čekal tři dny. Třetí den mi sekretářka sdělila, že soudruh ministr Nejedlý mě očekává. Hned začátek schůzky se nepovedl. Pozdravil jsem „dobrý den“ a on mi řekl, že my soudruzi se zdravíme „čest práci“. Já na to, že jsem bezpartijní. Chtěl vědět, co chci. Řekl jsem, že chci studovat na vysoké škole a jsem přesvědčen, že toho dosáhnu, i když on tu třeba už nebude. Rozčileně mi odsekl, že tak drzého spratka ještě nezažil. Povídá mi: Kdybych byl tvůj táta, tak tě spráskám. To nemáš ani úctu ke stáří? Řekl jsem, že to není drzost, ale zoufalý pokus o spravedlnost. A že úctu ke stáří mám. Dodal jsem ještě, že mám přečtené jeho články. Pak mi pokynul, abych si sedl a byl už zticha. Obchodní školu, kterou jsem chtěl, mi zakázal. Poslal mě na JAMU k děkanu Kuršovi, jeho příteli. Ten mi umožnil udělat dodatečné zkoušky. Přijali mě. Tak jsem se stal hercem.

Kdy jste poprvé přijel po sametové revoluci do Československa?
V roce 1990. Nespěchal jsem. Já v Československu dostal za práci ve Svobodné Evropě několikaleté vězení. Ptal jsem se telefonem Václava Havla, jestli to budu muset odsedět, když přijedu. On mi řekl: Ať už jseš tady, ty koňu! Jenže mě se týkalo i propadnutí majetku. Soudil jsem se o svůj byt na Václavském náměstí, který po mém odchodu připadl hudebnímu skladateli Bartákovi (autor hitů Michala Davida Nonstop a Nenapovídej, pozn red.). Všechny soudy jsem prohrál. Zabavení majetku zůstalo platné. A tak jsem si koupil jiný krásný byt na Barrandově. Vedle mě bydlel na Václaváku Waldemar Matuška, tomu to taky nevrátili. (Matuškův byt získal po zpěvákově emigraci hudební producent František Janeček, pozn. red.). Že to nevrátili mně, se nedivím. Ale že to nevrátili ani tomu Waldovi, miláčkovi národa, to je na pováženou. Ale já už to beru tak, že peníze budou a my nebudeme.

Jak jste byty s Matuškou získali?
Já uznávám Baťovo přísloví: Když to nejde tak, musí to jít jinak. Ale musí! Víte co to obnášelo, postavit si půdní byt na Václaváku v roce 1960, který měl 150 metrů? Kde kdo to zakazoval. Nakonec se to podařilo díku panu Pavlíčkovi z baru hotelu Palace. Tam jsme chodili po představení v Semaforu, protože vařili až do čtyř ráno. To tehdy jinde neexistovalo. A ten pan Pavlíček mi poradil, abych všechny schvalovatele bytu pozval na tu špinavou půdu, že jim udělá hostinu. Prkna na té půdě potáhl bílými ubrusy a ve fraku servíroval na stříbře. Přibrali jsme i krásné slečny. Běhaly tam polonahý, měly na sobě jen krátké zástěrky. Já tam pozval hlavního architekta města i celý stavební úřad z Prahy 1. A teď to začalo. Šampaňské, kaviár, zazpívali Walda Matuška s Evou Pilarovou, kteří si tam pak se mnou taky udělali byty. Měli jsme co dělat, abychom opilé hosty rozvezli domů. Druhý den ráno byla stavba bytu schválená.

Bydlení vedle Matušky, to asi nebyla nuda.
To tedy ne. Třeba jednou o půlnoci troubil z okna na trubku a křičel: Kdo máte chuť, pojďte k nám oslavovat! Byla to velká sranda. Přišli tam oslavovat v pyžamech babičky i dědečci. Walda s nimi zpíval a tancoval, udělal jim životní zážitek. Eva Pilarová se ale brzy odstěhovala, protože tam byl často kravál.

Prý u vás byli jednou na návštěvě v bytě i vaši slovenští herečtí kolegové?
Ano, jednou tam byl Kukura s Mistríkem a Kňažkem. Seděli jsme u mého domácího baru a Kukura měl na ruce krásné hodinky. Jeden z jeho kolegů mu vytýkal, proč mu stále šermuje před očima s těmi zatracenými hodinkami. Juraj si všiml, že tam mám hmoždíř. Vzal ho, dal do něj hodinky a roztřískal je se slovy: Když ti tak vadí...

Vy máte za sebou sedmdesát filmů a seriálů, ale po roce 1989 jste hrál už jen ve snímku Juraje Herze Habermannův mlýn. Proč?
Už jsem všechno ostatní odmítal. Tady je dost jiných herců, kteří potřebují práci. Habermannův mlýn byl v Německu povinný pro všechny školy, hodně jsme se s ním tam najezdili. Stejně jsou tam povinné filmy o řádění Němců proti Židům za války.

Proč vy jste vlastně neemigroval dřív než v roce 1980?
Protože jsem byl vůl. Když se tady v roce 1968 točil americký film Most u Remagenu, tak jsem v něm taky hrál. Poněvadž do Československa vtrhli Rusáci, tak se celá produkce tehdy odstěhovala na dva měsíce do Hamburku. Měl jsem tam denně 260 dolarů jako diety a 850 k tomu honorář. To v tehdejší době bylo něco. Bydlel jsem v parádním hotelu. Přišel za mnou vedoucí produkce a povídá mi: Už nejezdi zpátky, je to zbytečný. Nabídl mi angažmá s výukou angličtiny. Já mu řekl, že se musím vrátit, protože jsem Čech. Ale víte co, kdybych tam zůstal už tenkrát, tak bych neměl báječného syna.

Vy jste v Německu i onemocněl, že?
Ano. Dostal jsem v roce 1986 rakovinu střev. A říkal jsem si: maminku ani babičku tady nemáme, co teď? Vzpomněl jsem si na paní s dcerou, které mi pomáhaly, když jsem se stěhoval v Mnichově do středu města. Zavolal jsem a ta paní mi řekla, že za dvě hodiny bude u mě. Já šel do nemocnice a ona se dva měsíce starala o mého syna. Mezitím mi řekla, že pracovala v Čechách jako profesorka angličtiny a ruštiny. Znala mě ze Sequensova filmu Větrná hora. Od té doby je to moje přítelkyně a výborná kamarádka.

Asi vám chodí výpisy toho, který film či seriál se s vaší účastí nejčastěji reprízuje. Jsou to Chalupáři, kde jste hrál esenbáka?
Ne, Pane, vy jste vdova! U režiséra Vorlíčka jsem hrál skoro ve všech jeho filmech. Když jsem odešel do Německa, tak mě vystříhali a mé jméno vymazali z titulků. Některé ty vystříhané scény znovu nenašli.

Jak vás tady přijali kolegové po roce 1989?
Na začátku devadesátých let jsem přivedl syna po jedné premiéře do klubu Národního divadla. Když nás uviděl Pepíček Kemr, vzal synovu hlavu do dlaní, udělal mu křížek na čelo a řekl: Petříčku, když jsi přežil tatínkovu výchovu, tak přežiješ už všechno. Syn tenkrát říkal, že by taky chtěl hrát divadlo. V té době si přivydělával každou sobotu umýváním aut u pumpy. A Pepa Somr se ho zeptal, kolik si vydělá u té německé pumpy. Když to slyšel, tak synovi povídá. Já tady v tom Národním divadle nemám ani čtvrtinu toho, co ty máš u té německé pumpy.

Co vy teď děláte?
Střídavě žiju v Mnichově a v Praze. Hodně se vídáme s Honzou Kačerem, vzal jsem ho i na Bayern Mnichov. On je sedmdesát let slávistou a to koukal, když viděl Bayern. Píšu si taky scénáře. Hlavně proto, abych úplně nezblbnul. Když sedíte doma a koukáte na televizi, tak vám mozek zakrňuje.

Váš život je plný zajímavých zatáček a odboček. Co jste zjistil, že je důležité.
Nešprajcovat se tomu, co vám sudičky do života nakdákají.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jen víla Amálka, včelí medvídci a další dětští hrdinové namalovaní na zdi...
Zůstala jen víla Amálka. Dětští pacienti z nemocničního pavilonu zmizeli

Jen víla Amálka, včelí medvídci a další dětští hrdinové namalovaní na zdi připomínají, komu sloužil aktuálně nejstarší pavilon v nemocnici v Novém Městě na...  celý článek

Nehoda, při které Porsche Cayenne narazilo do stojícího kamionu v koloně na D1....
Porsche se zaklínilo pod kamion a řidič zemřel, policie hledá svědky

Smrtelná nehoda, při níž se v úterý na dálnici D1 zabil slovenský řidič v luxusním SUV Porsche Cayenne, není objasněná. Policie hledá svědky kolize, po níž vůz...  celý článek

Jednatel firmy EFKO-karton Miroslav Kotík drží v pravé ruce karty s filmovou...
Nový Hurvínek v teniskách už se objevuje i ve společenských hrách

Do kin brzy zamíří nový film o Hurvínkovi. Stopy slavné postavičky míří poslední roky také do Nového Veselí na Žďársku. I tam – třeba na kartách – museli...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.