Prvním nástrojem Anny Kolaříkové byl klavír, pak přibyla harfa a také varhany....

Prvním nástrojem Anny Kolaříkové byl klavír, pak přibyla harfa a také varhany. Na harfě ji fascinoval její vznešený vzhled i zabarvení tónu. | foto: Pavel Rybníček

Hra na harfu bolí. Harfistka půl života hraje a půl života ladí

  • 2
Harfa je královský nástroj, na který není lehké hrát, ale ani jej sehnat. Anna Kolaříková z Třebíče si svůj dávný pohádkový sen splnila díky své silné vůli. Nástroj sháněla roky, k manipulaci s ní potřebuje silné chlapy a dodávku. A celou řadu dalších drobných pomůcek.

Poprvé viděla Anna Kolaříková harfu někdy ve svých pěti letech v televizi, pravděpodobně v pohádce, kde na ni hrála princezna. Tam vznikl dětský sen, který Annu už neopustil.

„Vždy mě fascinovala noblesa toho nástroje, barva jeho tónu,“ říká Kolaříková. O řadu let později hru na harfu vystudovala. Nyní je jednou z několika málo harfistek na Vysočině a učitelek na tento vznešený nástroj.

Věž ze slonoviny, ve které často žijí pohádkové princezny, jí ale není vlastní. Na harfu hrává i na svatbách kamarádkám, v létě i v uličkách třebíčské židovské čtvrti při festivalu Zámostí a akce Rozeznělá Třebíč.

Tam si ale musí brát malou školní harfu. Ta větší váží skoro 50 kilogramů, takže ji musí stěhovat dva muži a dodávkové auto. Klasická velká harfa má pedály, menší háčková harfa se nazývá podle háčků, kterými se mění délka strun a ty se tím přelaďují o půltón.

Nástroj sháněla tři roky, získala ho v Praze z pozůstalosti

Základní studium hry na harfu trvá čtyři roky. Jen o rok méně sháněla Kolaříková svou první harfu. Nové špičkové nástroje byly totiž enormně drahé a starších bylo málo, takže se příliš neprodávaly.

Kde lze harfistku slyšet

Nejbližším vystoupením Anny Kolaříkové a jejích žáků bude Benefiční harfový koncert pro Barevný svět, který se uskuteční 7. června v 18 hodin v evangelickém kostele na Bráfově ulici v Třebíči. Tam vystoupí také žáci z flétnové třídy Alice Matouškové třebíčské ZUŠ.

„Obtelefonovávala jsem divadla a orchestry, zda nemají vyřazenou harfu, sháněla jsem ji i v Itálii. Nakonec jsem získala kontakt na pražský obchůdek, kde měli fotografii s harfou na prodej v pozůstalosti po sběrateli hudebních nástrojů. Má první harfa na mě čekala ve vile v Bubenči, kde sloužila jako dekorace,“ líčí.

Zvuk harfy zraje jako u houslí, ale provozem a stářím se opotřebovává její mechanika. A harfa se rozlaďuje neustále: při změně okolní teploty a vlhkosti, při drobných nárazech při transportu.

„Naše děravé silnice přepravě harfy nesvědčí. Skladatel Britten říkal, že harfista půl života hraje a půl života ladí. A je to pravda,“ usmívá se Kolaříková.

Její harfa má nejkratší struny nylonové, střední z ovčích střívek a basové z kovu. Když se všechny napnou, vytvoří na rámu nástroje napětí jedné tuny. Proto se struny nikdy nevyměňují naráz, aby se harfa nezbortila. Struny jsou pro lepší orientaci hráče také barevně odlišené.

Nezbytným vybavením jsou kobereček, pilníček i kolíčky

Kolaříková si pro hraní s sebou někdy bere také kobereček. Ten má zvláštní funkci: tvoří ke strunám kontrastní pozadí.

„Při hře struny vibrují a někdy vám s pozadím začnou splývat, takže je nemůžete rozeznat. Jedná se o oční pozadí - může se stát, že struny splývají s podlahou nebo někdy i při špatném nasvícení. Proto si tam pokládám ten kobereček,“ vysvětluje pětatřicetiletá harfistka.

Nezbytným vybavením jsou také náhradní struny, stříhátko na jejich zkracování, pilníček na nehty a ladicí klíč. Ten je pro harfisty doslova klíčový, každá harfa má svůj. „A když hrajete venku, musíte si vzít i kolíčky na prádlo, aby vám vítr nevzal noty,“ dodává se smíchem Kolaříková.

Při hře trpí nejvíce ramena a zápěstí. Pomáhá odpočinek. „Když se začínáte na harfu učit, musíte překonat fázi, kdy to docela bolí - musíte si vytvořit na prstech mozoly, podobně jako při hře na kytaru,“ přibližuje harfistka.