Lubomíra Ševčíková ukazuje na snímku z loňského srpna nově vylíhnuté korálovky v Zoo Jihlava.

Lubomíra Ševčíková ukazuje na snímku z loňského srpna nově vylíhnuté korálovky v Zoo Jihlava. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Hadi a ještěři mě někdy kousnou, říká chovatelka z jihlavské zoo

  • 0
Chovatelka Lubomíra Ševčíková z jihlavské zoo miluje péči o zvířata, ze kterých má množství lidí panickou hrůzu. Stará se nejenom o jedovaté hady, ale také o krokodýly. "Známe se dobře. Můžu si k nim dovolit o něco víc než jiní," říká.

Málokdy se stane, že zaměstnání je i celoživotním koníčkem. U pětačtyřicetileté chovatelky jihlavské zoologické zahrady Lubomíry Ševčíkové to platí bez výhrad.

Letos v květnu to bude dvacet dva let, co se jejím pomyslným druhým domovem stala jihlavská zoologická zahrada. Její specializací jsou hadi a ještěři. Pohybuje se mezi nimi sebejistě, s grácií a už ani nepřekvapí, že jejími nejoblíbenějšími zvířaty jsou jihlavští krokodýlové.

"Jsou v jihlavské zoo právě tak dlouho jako já. Za ta léta se navzájem dobře známe a můžu si k nim dovolit o něco víc než jiní," vysvětluje absolventka střední zemědělské školy, oboru chovatel, jež si druhou maturitu z oboru chov exotických zvířat dělala už při zaměstnání.

U hadů je omylem

I když jak přiznává, chovatelkou hadů a ještěrů se stala tak trošku omylem. "Snem každého, kdo jde pracovat do zoo, je starat se o šelmy či kopytníky. Málokomu se to ale vyplní. Já jsem si myslela na kopytníky. Když jsem nastoupila, bylo povinné absolvovat takzvané kolečko, takže jsem si prošla stanoviště u všech zvířat," popisuje své začátky chovatelka.

"Dokázala bych se postarat o každé, nevadilo mi po nich uklízet výkaly ani čistit ubikace. Pak se najednou uvolnilo místo v teráriích a tehdejší pan ředitel Jiroušek mi řekl, že od teď budu mít hady na starosti já. Já, která jsem do té doby nedržela v ruce žížalu," směje se.

Třicetileté samičce scinka šalamounského se narodilo v teráriu jihlavské
Korovec jedovatý v jihlavské zoo

Mezi svěřence Lubomíry Ševčíkové patří například třicetiletá samička scinka šalamounského (vlevo) či korovec jedovatý.

Přiznává, že první rok byl krušný. "Pan ředitel, sám velký herpetolog, mě různě zkoušel. Takže na mě mluvil třeba v latinském názvosloví. A já, protože jsem se ho bála zeptat, aby nepoznal, že to nevím, jsem pak utíkala rychle listovat do odborných knih," vzpomíná pobaveně.

A dodává, že dnes by už svá terária nevyměnila ani za nic. Denně se dostává do blízkého kontaktu s těmi nejjedovatějšími hady. Za dobu, co se o ně stará, ji ještě žádný neuštkl.

"Dávám si pozor. Vím, že by to byl problém. Vždy, když jsem si začala k hadům dovolovat víc, než je zdrávo, mi pan Jiroušek dal nahlédnout do knihy, kde byly obrázky lidí po uštknutí nějakým hadem. A to mě zase uzemnilo. Ale kousnutí nejedovatým hadem či ještěrem mám za sebou bezpočet. Je to jejich přirozený obranný mechanismus," říká žena, která má v zoo na starosti tři sta zvířat.

Náhradní matka pro mangustu

Práce v zoo je náročná. Zaměstnanci se musejí postarat o svěřená zvířata o víkendech, svátcích, a dokonce někdy i mimo svou pracovní dobu. To když se z ošetřovatele stane i takzvaná náhradní matka pro odložené mládě.

"Starala jsem se takhle například o mangustu. A musím říct, že to je opravdu piplačka. Jako u miminka. Hlavně první měsíc. Vstáváte po dvou hodinách a krmíte injekční stříkačkou. Když jdete někam na delší dobu, musíte si ho brát s sebou. Když jdete nakoupit, musíte to mít naplánováno tak, abyste se do krmení stačili vrátit," líčí.

Nejstarší obyvatel jihlavské zoo krokodýl Rocco.
Maminka neměla o samečka zájem, tak si našel novou v lidské podobě. Mlsal kozí

Vlevo na snímku je nejstarší obyvatel jihlavské zoo a oblíbený svěřenec Lubomíry Ševčíkové krokodýl Rocco. Vpravo mládě mangusty, o které neměla maminka zájem a kterého se chovatelka ujala.

A jaký je normální pracovní den v zoo? Pracovní doba začíná v sedm ráno a končí o půl čtvrté. Začíná se přípravou krmení. "Pak jdete vyčistit ubikace a prohlédnout zvířata, v jakém jsou stavu. Může se zdát, že to je hned hotové, ale já mám na starosti 300 zvířat, takže se opravdu dopoledne nezastavím," vypráví chovatelka.

V poledne pak přichází veterinář a chovatelka mu referuje o tom, když má zvíře problém. Po poledni je opět na řadě příprava krmení, kontrola zvířat a poté je čas i na administrativu a chovatelské záznamy.

A na co nejraději za své působení v zoo vzpomíná? "Určitě je skvělé, když se nám jako jediným v Evropě, či dokonce na světě podaří rozmnožit nějaký druh. Je to pro nás odměna. Znamená to, že zvířata jsou tu spokojená a je o ně postaráno tak dobře, že se rozhodnou mít mladé. A to mě velmi těší a naplňuje," dodává Lubomíra Ševčíková.