Krátce po roce 1990 totiž vyměnil studium na přírodovědecké fakultě za teologii a nyní už sedm let dojíždí do rapotické věznice. „Pracuju s lidmi, a to je mi blízké. Jako evangelický farář se s nimi potkávám v běžném životě našeho kostela ve Velkém Meziříčí. Jako vězeňský kaplan jsem připraven zcela odlišné skupině naslouchat v prostředí, kde jednotlivec odhazuje i ty poslední masky. Kde je všechno takříkajíc koncentrované a jde se až na dřeň,“ říká. Člověk za mřížemi víc vnímá dobro i zlo.
Do rapotické mužské věznice dojíždí Pavel Janošík jednou týdně na deset hodin. Koná tam bohoslužby a vede osobní rozhovory s vězni. Z valné většiny jde podle jeho slov o lidi vnímavé, kteří mají sebereflexi, výčitky svědomí, obavy. Doma se jim rozpadá vztah a stýská se jim po nejbližších. Kaplan se vnitřně brání, posuzovat jejich vinu. „Od toho jsou soudy. A také Bůh…“
K dobru je třeba se dostat přes nánosy zla
Sám si váží unikátní možnosti, které se mu dostává. Vidí a může porovnávat oba světy. Ten uvnitř vězení, kde se lidem na soudem vyměřenou dobu zastaví život. A ten vně, kde přes samý spěch a starosti často nezbývá čas se zastavit. A uvědomit si, co všechno je jen balast a co má naopak svou cenu.
Mezi těmi, kteří se na něj v rapotické věznici obracejí, jsou například řidiči, kteří jezdili i přes uložený zákaz.
Také zloději, viníci dopravních nehod, potomci z řad zlaté mládeže, kteří spáchali trestný čin a ani peníze bohatých rodičů nepomohly a oni skončili za mřížemi. Nechybí však ani distributoři drog či násilníci.
Žádný z nich není pro Janošíka odepsaný případ. „V nitru každého člověka je ukryto dobro, jen se k němu přes ty nánosy zla dostat.“
Pamatuje si příběh odsouzeného, který rozvodem přišel o všechno, a okolnosti ho dohnaly k trestné činnosti.
„Byl to původně ničím nevybočující spořádaný občan, s manželkou žil v bytě po jeho rodičích. Rozvedli se, on udělal hrdé gesto - nech si byt, já se zvládnu o sebe postarat sám. Pak v rychlém sledu dostal výpověď z práce a vážně onemocněl. To byl zvrat, který neustál, skončil bez peněz na ulici a neměl z čeho platit na děti. Zanedlouho už byl ve vězení.“
Když kaplan Janošík s prací ve věznici v roce 2008 začínal, měl určitou představu. Při setkáních s vězni se snažil hodně mluvit.
„To se ale změnilo. V tomto prostředí je důležité hlavně dobře naslouchat. Člověk ve vězení, byť je v cele s dalšími čtyřmi pěti odsouzenými, bývá uvnitř sám. Vězni mi občas říkají – chci mluvit s někým normálním. Chtějí být chvíli nezatížení prostředím věznice. Oceňují, že jim vždy podám ruku a oslovím je jménem.“ Setkává se však i s tím, že jím odsouzení zkoušejí manipulovat a chtějí získat nějakou výhodu. „To musím rychle utnout a dát najevo, že tudy cesta nevede.“
Kaple se dostala do paneláku
Samostatnou kapitolou je rapotická vězeňská kaple. Žádné baroko, klasicismus nebo avantgardní výtvor současného architekta. Kaple je v jedné z místností v třetím patře části věznice, která vznikla přestavbou bývalých vojenských ubikací. Tedy vlastně v paneláku.
Pavel Janošík
|
Důležitou součástí bohoslužeb je společný zpěv za doprovodu kytary a modlitba. Zvláštní atmosféru mívají setkání, při kterých se společně loučí s vězněm, který v následujících dnech odchází na svobodu. Pokud se dobře sejdou okolnosti, bývá to silné a dojemné, včetně požehnání na cestu.
O nečekané situace nebývá ve vězeňské kapli nouze. „Jednou se k dalším účastníkům přidal muž, který nám v diskusní části provokativně sděloval, že hned, jak bude venku, bude krást, aby se měly děti dobře. Že potřebují byt a auto. Pronesl to jako samozřejmou věc. Zeptal jsem se ho, jestli svým dětem nedá víc, když prostě bude s nimi a ne zavřený v kriminálu. Zarazil se a nebyl schopen odpovědi. Bylo vidět, že se ho to vnitřně dotklo, donutilo ho to přinejmenším se znovu zamyslet, jak dál.“
Řešit ale musel i značně ožehavější situaci. „Stalo se mi před lety, že mi jeden mladík vyprávěl, jak plánuje svou smrt. My evangelíci nemáme zpovědní tajemství, ale odsouzeným říkám větu - zůstane to mezi námi. No a teď přede mnou vyvstalo toto.“
Janošík proto raději zvedl telefon a zavolal kolegyni kaplance do Prahy, aby se poradil, jak dál postupovat. Shodli se, že bude nejlepší, aby byl potenciální sebevrah častěji kontrolován. Promluvila s ním i psycholožka, všechno skončilo dobře. „Týmovou spolupráci považuji v některých situacích za nezbytnou,“ podotýká kaplan s tím, že závažné případy řeší psychiatrické oddělení brněnské věznice.
