V Božejově totiž už zpívala mimo jiné Marta Kubišová, Richard Müller a Eva Pilarová. „Myslím, že se k nám rádi vracejí. I kvůli vyhlášené svíčkové a gulášku od našich tet,“ usmívá se Lovaš.
Jste bývalý novinář. Mají žurnalistika a poslání duchovního něco společného?
Mají. Člověka, kterému adresují svoje zprávy. Už delší čas je církev jedním z posledních míst dobrých zpráv. Neměla by na to zapomínat.
Proč jste se rozhodl pro teologii?
Chtěl jsem být šťastný. Dnes vím, že ono štěstí bylo i v novinařině, jen já byl příliš slabý, abych ho tam dokázal vidět. Už bych kvůli němu neodcházel. Ze stejného důvodu bych se nyní již nevrátil. Štěstí není věcí osoby, stavu ani místa. Je naší součástí. Musíme se naučit mu rozumět.
Byl jste vychován ve víře v Boha, nebo jste k ní dospěl během života?
Byl jsem vychováván ve víře, a přesto jsem se v období dospívání s dětským bůžkem rozloučil. S tím, který když jsme hodní, nám něco dobrého dá, a pokud zlobíme, strčí nás do pekla. Po letech jsem otevřel spodní zásuvku a objevil v ní Boha, který se mi stal přítelem. Boha, pro kterého není nebe a peklo záležitostí odměny a trestu, ale svobodného výběru člověka.
Karol Lovaš
narodil se roku 1976 v Trnavě
před vysvěcením na kněze pracoval jako reportér a moderátor rádia Twist
v roce 1999 jako zvláštní zpravodaj referoval o válce v tehdejší Jugoslávii
vystudoval teologii na Univerzitě Karlově v Praze a žurnalistiku na Katolické univerzitě v Ružomberku
je knězem v Božejově na Pelhřimovsku
|
Jaká je vůbec funkce duchovního? Jste pouze farářem, nebo se snažíte být přítelem a rádcem i v běžných denních situacích?
Kněz je knězem nejen těch, co chodí do kostela, ale i zbývajících, kteří doposud nepřekročili jeho práh. Jednou jsem věšel na faře státní vlajky. Českou a slovenskou. Před krámem seděli na obrubníku dva štamgasti a jeden říká druhému: „Ty vole, co má farář svátek?“ „Ne, ty vole. Hrajeme večer hokej.“ A já si v té chvíli uvědomil, jak může být farář na vsi užitečný i pro ty, co nechodí do kostela.
Zajdete si někdy mezi místní chlapy do hospody na pivo?
Jsem zastáncem teorie, že na vsi jsou dvě důležitá centra. Kostel a hospoda. Kvůli psychohygieně by si měla občas vyměnit své „klienty“. Podle toho se řídím i já.
Dá se u piva dozvědět něco, co můžete jako duchovní využít?
A nejen u piva. Knězem pro nevěřící je dobrý hospodský, dobrá kadeřnice nebo prodavačka. Jim často lidé řeknou víc než knězi u zpovědi. Je důležité, aby pochopili, že o jejich problémech nemusí mluvit celá vesnice. Jde o vztah. A ten je vždycky záležitostí důvěry.
Narodil jste se v Trnavě, fotbalovém městě. Jaký je váš vztah k fotbalu?
Ale jo. Jako student jsem se byl párkrát podívat. Můj bratránek vede v Trnavě malé dorostence. Ale jinak jsem sportovní antitalent. Pamatuji si, že když jsem chodil do čtvrté třídy, objevil jsem doma pánský časopis. Nenapadlo mě nic lepšího než ho vzít s sebou do školy. Záhy jsem se stal o velké přestávce hvězdou všech ročníků. Až do chvíle, než se objevila ona. Krev a mlíko. Moje třídní učitelka Iveta J. Říkali jsme jí Jamriška. „Koho je ten časopis?“ zeptala se. „Taťkův,“ odpověděl jsem popravdě. Tatínek dostal tehdy předvolání. A já pak dostal jako nikdy. Zpětně si uvědomuji, že málo. Když si představím, jak se asi musel cítit před tou mladou čabajznou. I po letech je mi ho moc líto. A právě Jamriška mě v tělocviku neustále nutila skákat přes kozu. V rukou píšťalku a křičela: „Skoč, skoč, skoč.“ A já jsem tedy skočil. Spadla koza, padla Jamriška. Chytil jsem se toho největšího, co bylo po ruce. Okamžitě jsem ucítil jednu zprava, druhou zleva na své tváři. Ale byl jsem hrdý, že jsem pomstil tátu.
