Horácké divadlo si pro premiéru nové sezóny vymyslelo fiktivní nářečí

Na jevišti jihlavského Horáckého divadla bude znít směsice slovenštiny, slováčtiny a češtiny. Do nové sezony vstoupí jediná profesionální divadelní scéna na Vysočině světovou premiérou hry Tisícročná včela. Herci v ní budou hovořit fiktivním neexistujícím nářečím.

Slovy jednoho slovenského kritika „Bože, co nás jenom čeká“ prý reagoval Ondrej Remiáš, ředitel Horáckého divadla v Jihlavě, na to, když mu tehdejší umělecký šéf divadla Pavel Šimák oznámil, že by chtěl v nadcházející sezoně uvést premiéru divadelní adaptace kultovního slovenského románu spisovatele Petera Jaroše Tisícročná včela.

Není to totiž jednoduché téma. Kniha nabízí nejen silný příběh, ale je velmi obsáhlá. Mapuje tři generace jednoho rodu na přelomu 19. a 20. století.

„Román byl přeložen do čtrnácti jazyků, existuje velmi kvalitní zfilmování Jurajem Jakubiskem, ale v České republice se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu pustit se do divadelního zpracování. Pouze na Slovensku bylo téma uvedeno jako velmi odlehčený muzikál s hudbou skupiny Elán,“ vysvětluje ředitel Remiáš, proč se zprvu zalekl. Nakonec se však soubor do tématu s vervou opřel.

Univerzální obraz mýtu, který dnes možná chybí

Dramatizace románu se ujali Simona Petrů a Matěj T. Růžička, který je zároveň režisérem inscenace. Jako činohra bude Tisícročná včela uvedena v česko-slovenské premiéře 8. září na hlavní scéně Horáckého divadla.

Jihlavskou adaptaci zbavili tvůrci slovenského základu a nabídnou divákům univerzální obraz mýtu, který možná současnému světu chybí, který je ale nutný pro udržení malého národa, společenství či úlu pohromadě.

„V mozaice vzájemně se proplétajících osudů jedné vesnice se dědí neúnavná schopnost denně bojovat o smysluplný život. Trvání rodu, lidstva, včelstva, závisí na soudržnosti, pochopení vlastní role ve společenství, což může dodávat sílu překonat i ty nejstrašnější krize,“ poznamenala Simona Petrů.

Kdesi na pomezí Slovenska a Moravského Slovácka

Autoři děj hry přesunuli do umělého prostředí kdesi na pomezí Slovenska a Moravského Slovácka a do úst hercům vložili fiktivní nářečí.

„Nepracujeme s žádným existujícím dialektem. Pro scénář jsme vytvořili fiktivní jazyk, který je směsicí moravské slováčtiny, češtiny a slovenštiny. Myslím, že to hře velmi sluší a je to i velmi libozvučné,“ řekla dramaturgyně.

Novinky v Horáckém divadle

Den otevřených dveří: Prozkoumat zákulisí jediné profesionální scény v kraji mohou lidé v sobotu 8. září. Otevřeno bude od 9 do 13 hodin. Vstup je zdarma.

Divadelní kavárna: Od 8. září začne také fungovat nová divadelní kavárna. Spjata má být s chodem divadla. Nabízet bude i studenou kuchyni.

Scénické osvětlení budovy: Budova divadla má opravenou fasádu a od první premiéry bude disponovat i nočním osvětlením.

Zkušebna: Letos by se měly pomalu rozvíjet další aktivity určené veřejnosti. Vedení divadla plánuje ve Zkušebně pořádat besedy o inscenacích i taneční a divadelní kurzy pro děti.

Příchod nových tváří: Soubor povede umělecký šéf Michal Skočovský. Hereckými posilami jsou Svetlana Hruškociová a Alexandra Palatínusová. Přišel i dramaturg Jaroslav Čermák a tanečnice a choreografka Denisa Musilová, jež bude zároveň produkční Zkušebny.

Původně měla být inscenace uvedena pod názvem Ako tisícročná včela, ale vzniklý scénář přesvědčil autora románu Petera Jaroše natolik, že sám navrhl použití názvu totožného s jeho knihou.

„Oceňuji, jakým způsobem autoři zkomprimovali rozsáhlý román do kompaktní a působivé divadelní inscenace. A také jak zvládli dialogy, když postavy hovoří variantou slováckého dialektu,“ uvedl spisovatel Peter Jaroš, který zároveň přislíbil osobní účast na generální zkoušce a premiéře.

V hlavní roli otce rodu Martina Pichandy se představí Milan Šindelář.

„Tahle role, to je hercův sen. Ve hře je totiž všechno - o životě, o světě, o člověku. Mám velkou radost, když vidím, jak herci s tématem a textem pracují,“ dodala Simona Petrů.

V inscenaci, která potrvá tři hodiny a jsou v ní i dvě přestávky, se bude také hodně tančit a zpívat. Část hudebního doprovodu bude tvořit i orchestrální hudba Petra Hapky, kterou zkomponoval pro slavný stejnojmenný film Juraje Jakubiska.

„Chceme mladého diváka, ten ale na Bajaju zvědavý není“

Nový umělecký šéf Horáckého divadla Michal Skočovský (vpravo) na předsezónní tiskové konferenci diskutuje s dramaturgyní Simonou Petrů (zleva), ředitelem divadla Ondrejem Remiášem a dramaturgem Jaroslavem Čermákem.

Novým uměleckým šéfem Horáckého divadla je od letošního června režisér Michal Skočovský. Na postu vystřídal Pavla Šimáka, který rezignoval ze soukromých důvodů.

Co rozhodlo, že jste místo přijal?
Bylo to více faktorů. Moje první zkušenost s Horáckým divadlem, to byla režie inscenace Jediný život, a zkušenost to byla skvělá. Herce i chod divadla jsem tedy znal. Celý soubor je silný a výkony, které podávají, jsou velmi dobré. Také město Jihlava se mi líbí. Podstatná byla i jednání s panem ředitelem, který je vstřícný, otevřený a přímý. Doufám, že vztah, který máme nastavený, vydrží a bude fungovat i nadále.

Nadcházející sezona byla dramaturgicky připravena ještě předchozím uměleckým vedením. Vy budete chystat ty následující. Jakým směrem chcete divadlo posunout?
Kromě klasického repertoáru, který se tu ustálil a je dobře vystavěný, je mojí vizí předkládat to nejlepší. Tedy kvalitní tituly, kvalitní autory a režiséry. To je cesta k divadlu republikového rozměru. Mým velkým snem je přilákat do divadla mladého diváka. Na tom chci zapracovat co nejvíc.

Co chce vidět mladý divák?
Není jednoduché na to odpovědět. Mladé určitě nebude zajímat pohádka o Bajajovi, protože tu máme Instagram, který je mnohem zajímavější. Samotný Bajaja jako archetyp není špatný, ale musíme ho přibližovat trochu jinak. Tak jako se vyvíjí společnost, musí se vyvíjet i divadlo. Nemůže zůstat na jednom bodě. My se nesmíme a nemůžeme zakonzervovat.

Pocházíte z Moravy. Usídlíte se teď v Jihlavě, nebo budete dojíždět?
Už jsem se do Jihlavy přestěhoval a zabydlel. Zatím nemám trvalé bydliště, ale doufám, že i to se stane. Pocházím z Brna, šest let jsem žil i v Londýně, jsem zvyklý na velká města. Teď spíš vyhledávám intimitu těch menších. Moc se mi líbí, jak je Jihlava zelená, a já si rád dělám dlouhé procházky.