Na Čeřínku jsem jako školák byl několikrát na školním lyžování. Bývala tam dřevěná chata Hitlerjugend, po nich zbyly i dřevěné, na bílo natřené lyže z jasanového dřeva, se špičkou, do které se zaklínil špaček, když se lyže ukládaly na léto, aby se špičky udržely od sebe. Pod vázání typu Kandahár se také musel dát špalík. Tyčky byly bambusové s koženými řemínky.
Vařily nám učitelky, pamatuji se, jak mi jedné bylo líto, uvařila nám guláš s kolínkama, ale dala moc sádla a na guláši byla skoro centimetrová vrstva tuku. Guláš byl výborný, ale vedoucí tu učitelku zkritizoval tak, že se rozplakala.
Nahoru se muselo šlapat pěšky, dobrou půlhodinu a potom sjezd dolů, to bylo raz-dva. Pamatuji ještě na drzý keř, který se mi v zatáčce skoro dole postavil do cesty. Ale skončilo to jenom pár škrábanci na tváři.
Cvičili jsme tenkrát kristiánky a telemarky, s kandahárem se moc jinak do zatáček nedalo. Mnohem později mi to však hodně pomohlo na běžkách, to je podobný styl.
Lift jsem poprvé v životě zažil v Německu, na kopci, zvaném Kahler Asten a tam je také obec stejného názvu, jako Vimperk- Winterberg. To bylo ovšem už 1970.
Moderní lyžování začalo ve velkém v Alpách, tak začátkem 7O let. Plastové boty s přezkami a moderní vázání byl důsledek olympijského vítězství jakéhosi Toni Sailera.
Čeřínek je ovšem jenom kopeček, večer tam není asi ani dnes nějaké aprés-ski s hogo-fogo-muzikou a chlastem, jako v Alpách. Na Vorarlberg nebo Kitzbühel Jihlaváci zatím nemají.
Ale zase ta pohodička hned za humny, za mírný obolus a bez dlouhého cestování, ta má také své ctitele.
