Já se mám v současné době dobře a mí potomci také. Nemohu si stěžovat. Ostatně nikdy jsem si nestěžoval, protože jsem vždycky tu situaci bral jako dočasnou. Když jsem chodil do 1.třídy, nšmečtí vojáci nám 15.3. obsadiliškolu, tak jsem šel zase domů. Potopm jsem chodil do jinéškoly na směny. V učebnicích jsme si přelepovali Masaryka a přeškrtávali to, co nám paní učitelka řekla. Začali jsme se učit německy, ale neprotestovali jsme. Bydlel jsem u rodičů v Praze, kde jsem se také narodil. Na průmyslovou školu jsem se na štěstí dostal ještě před únorem 1948. Učili jsme se ruštinu. Aby mě nevyhodili, vstoupil jsem do ČSM. Ani mi to příliš nevadilo; byl jsem v pěveckém souboru. Maturitu jsme dělali ve svazáckých košilích, i tablo jsme měli ve svazáckých košilích. Po maturitě mě místo na vysokou poslali na umístěnku do chemické továrny v Ostravě. To mi sice vadilo, ale zvykl jsem si. Dvouletá vojenská služba za Čepičky byl horor, ale teď na ni vzpomínám v dobrém; udělala ze mě chlapa. Vysokouškolu jsem udělal dálkově. V Ostravě jsem se i oženil a nebýt toho, že jsme neměli byt, tak to šlo. Od roku 1964 jsem byl zaměstnán v Přerově; dostal jsem jako specialista byt i dvojnásobný plat a začalo to být výborné.
Byl jsem spokojená, protože jsem nebyl umělec a neměl potřebu vykřikovat protistátní hesla. O režimu jsme se bavili jenom mezi známými, kteří byli stejného smýšlení jako já. Komunisti mě snášeli vzhledem k mé odbornosti. Osobně mi bylo jasné, že už to dlouho nebude trvat a zhroutí se to bez zásahu lidí, protože ke konci už byly všechny podniky zadlužené a stát tiskl peníze, aby bylo na výplaty. Necítil jsem potřebu bojovat proti režimu, který vzhledem ke své koncepci byl odsouzený k zániku. Aby byl u nás hladomor jako v Severní Koreji, to by západ nepřipustil. Po roce 1989 mi prudce stoupl plat a služebně jsem se dostal do Číny, kde jsem byl v letech 1992/93 a oslavil jsem tam dvoje narozeniny (60/61). Tímto jsem chtěl říci, že protestama se nic nezmůže.
![[>-]](http://1gr.cz/u/disk/vlajkaCZ.gif)
