Pamatuji se ještě, že jsem na kolej položil tehdy hliníkový dvacetník, který mi ta tarmvaj krásně rozválcovala. S maminkou jsem jednou jel do Bedřichova (Friedrichsdorfu) kde je jihlavské Hlavní nádraží. Pod kopcem u tabačky se na maminku obořil jakýsi cizí chlap, jak to, že jedeme tramvají, že to je Židům zakázáno. Tak jsem ubrečený s maminkou u elektrárny vystoupil, ten gestapák s námi. Když však zjistil z maminčiných dokladů, že není Židovka, tak odešel a my jsme jeli příštím vozem, za hezkou chvíli, dále. On totiž si vzpomněl, že maminku viděl na gestápu, protože šla navštívit zatčeného tatínka. Takže tramvaj toho asi dost zažila, zejména za války. Šéfem té elektrárny, kde nás z té tramvaje vyhodili, byl pan Pitr. Jeho syna jsem později znal ze školy, Fredy, jak jsme mu říkali, se v padesátých vystěhoval do Rakouska, kam pana Pitra nakonec komunisté pustili. S tím byl konec 1953, všichni Němci dostali v květnu čs. občanství a odjet do Německa nebo Rakouska už nesměli.