Pavel Landovský při odhalení pamětní desky na jeho rodném domě  v Havlíčkově...

Pavel Landovský při odhalení pamětní desky na jeho rodném domě v Havlíčkově Brodě | foto: Anna Vavríková, MF DNES

Landovský strávil dětství v Brodě. Zažil v něm bomby i klec na esesáka

  • 5
Herec Pavel Landovský, který měl v pátek hodinu po poledni pohřeb v chrámu svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze, prožil prvních devět let života v dnešním Havlíčkově Brodě. Za druhé světové války tam byl svědkem několika dramatických i úsměvných situací.

Byla to velká sláva, když před čtyřmi lety odhalovali Pavlu Landovskému pamětní desku v jeho rodném městě. Přišel i starosta Jan Tecl. Tehdy někdo vznešeně řekl, že tam bude deska navěky. „No nevím, když vidím tu fasádu, asi nebude,“ glosoval to dobře naložený Landovský. Fasáda na jeho rodném domě v ulici Barbory Kobzinové je totiž dodnes oprýskaná, místy chybí úplně.

Poslední rozloučení s Pavlem Landovským.

Landovskému byly tři roky, když zažíval v Německém Brodě začátek války. Na jejím konci byl devítiletý kluk. „Přesto jsem věděl, že jsou koncentrační tábory, že tam zabíjej Židy, že se z nich dělá mejdlo. Taky jsem věděl, že se o tom musí mlčet,“ vzpomínal herec v roce 1987, kdy žil v Rakousku a zpět do vlasti nemohl. Rozhovor s ním tehdy v Německu pořídil novinář Karel Hvížďala. Ten tehdy žil také v exilu.

Od roku 1942 nechodily děti v Brodě pravidelně do školy. Nebylo uhlí, tak musely sbírat papír. Jednou zažil Landovský při sběru papíru nálet. Parta dětí začala utíkat i s vozíkem na papír. „Začaly hvízdat bomby. Čtyry kluci, kteří šli před náma, dostali plnej zásah, spadl na ně Smetanův pomník,“ vzpomínal herec. Landovský zalehl u zdi jednoho domu do příkopu. To ho zachránilo. „Pak jsem přišel domů a máma mě ztřískala, až jsem byl samá modřina. Asi za to, že jsem byl živej nebo co!“ líčil herec.

Zevloun vyfasoval dvě šišky salámu a kopanec do zadku

V roce 1943, když zase nebylo uhlí, chodily děti do školy jednou týdně pro úkoly. A Landovský se loudal ze školy kolem gymnázia, kde byla kasárna SS. Prý mu někdy cesta domů trvala i dvě hodiny, protože byl zevloun a stále něco pozoroval. A najednou si všiml nákladního auta s plachtou, z něhož dva esesáci vykládali bedničky se štanglemi salámu. „Já koukal vytřeštěnejma očima na salám, kterej jsem snad nikdy celej neviděl, protože už léta nebyl. Salámy voněly a já zíral, koukal a čuměl,“ líčil.

Pavel Landovský

Jeden Němec si ho všiml a zařval: Los! Pak dal Landovskému dvě šišky salámu a kopl ho do zadku.

Když to doma uviděla matka, zhrozila se. A že se musí salám vrátit na gestapo. Tomu ale zabránila Landovského babička. „Aby ten předmět doličný z domu zmizel, museli jsme ho rychle sežrat,“ dodal herec.

Babička také v Brodě za války rozhodla, že vnuka zapíše do německé školky. Tam totiž děti dostávaly zdarma marmeládu a máslo. Příjmení babičky za svobodna znělo německy, a tak vnuka do školky přihlásila. „Ve školce za tři neděle zjistili, že jsem rasovej podvodník, a vyhodili mě,“ dodal herec. A zatímco maminka lamentovala, babička jen suše konstatovala. „Co, tak jsme to zkusili. Tři neděle žral a vydrží o tři neděle dýl!“

Landovský zažil v Brodě i dramatický konec války v roce 1945, kdy Němci zabili v lazaretu SS několik mladých Čechů, kteří přišli vyjednávat o složení zbraní. Dokonce se dostal do kulometného hnízda k jednomu velmi mladému ruskému vojákovi právě ve chvíli, kdy z blízkého lesíka naproti vyběhlo asi patnáct esesáků. Rus po nich začal kulometem pálit. „Když viděl, jak na něho vyděšeně koukám, tak řekl, pojď, dal mně do rukou ten kulomet a já střílel. Bylo mně devět roků,“ řekl Landovský v rozhovoru, který v roce 1990 vyšel knižně pod názvem Soukromá vzpoura.

Podivný cirkus s vybuchujícím granátem na hlavě

Herec jako kluk zažil po osvobození v Brodě i ruského vojáka, který si vytvořil jakýsi podivný cirkus, v němž vystupoval sám s granátem. Jako vstupné bral vodku, buchty, teplý guláš i hodinky. Na hlavu si vždy dal helmu a na ni ještě drn ze země. V drnu udělal důlek a do něj dal granát. Pak ho odpálil, což lidé z dálky pozorovali.

Rodný dům Pavla Landovského v Havlíčkově Brodě.

„Měl tolik zkušeností s granátem, že věděl, jak se chová. V ten moment, kdy granát vybuchl, udělal podřep, a proto se mu nic nestalo. Byla to děsivá produkce,“ popisoval herec.

Pamatoval si i klec na esesáka s hákovým křížem nahoře, která stála v květnu v Brodě na náměstí. Přes noc ji vytvořil místní kovář. Měl v ní skončit jeden vysoký německý důstojník.

„Ale protože tam už byli městský hrdinové připravený s žiletkama na klackách, bodlama a kudlama, tak naštěstí někoho napadlo, že to nejde, a odvedli ho v řetězech k vyššímu soudu.“

Z Havlíčkova Brodu? Kdepak, já jsem z Německého

Celou válku jako dítě neviděl Landovský mrtvolu. Na konci války jich viděl několik. Některým sám zakrýval obličej lopuchovým listem nebo cedulí. „Věděl jsem, že se to dělá. To je ta poslední pieta, poslední pocta mrtvému člověku.“

Nestyda - Jiří Macháček, Jan Hřebejk, Pavel Landovský - snímek z natáčení, Praha (leden 2008)

Pavel Landovský žil v Brodě do srpna roku 1945, pak se s rodinou odstěhoval do Pardubic.

„Když mi bylo jedenáct, tak jsem učitelce v Pardubicích stále tvrdil, že jsem z Německého Brodu. A ona na mě, že to né. Že je to Brod Havlíčkův. A já jí tvrdil, že přes ten brod se určitě brodili Němci, že Havlíček se tam určitě nikdy nebrodil,“ vzpomínal.

Lidé se loučili s Pavlem Landovským:

17. října 2014