Po dlouhé době se televizní tvář vrátila na místo, v jehož areálu například chodila jako žákyně základní školy na obědy. Ač podlehla kráse Prahy, i jaroměřický zámek je pro ni prostě kouzelný.
Samotný rozhovor vznikl v tamní cukrárně, kde začala moderátorka mluvit o předvolebních debatách, v jejichž řízení se střídá s Jakubem Železným.
A v úterý večer vyzpovídala Daniela Písařovicová v pražském studiu osm hostů z Kraje Vysočina.
Jak potlačujete svůj názor při živé diskusi, abyste nikomu nenadržovala?
To by mělo jít novináři přirozeně, aby svůj názor potlačil. Diváky zajímá politický názor hostů. A vzhledem k tomu, že je debata obsazená osmi lídry, tak jen prakticky necháte reagovat politiky na politiky, aby konfrontovali svoje politické názory. Například: Pan X o vás řekl, že… Souhlasíte s tím?
A lídr z jiné strany to vyvrátí...
Přesně tak. Zkrátka pracujete s úplně jiným modelem. Když máte ve studiu jednoho hosta, tak v případě, že je to člověk levicově orientovaný, mu předsouváte pravicové argumenty, a naopak. Je pravda, že to divák občas nechápe: má pocit, že když přijdu s pravicovým argumentem, tak že jsem pravičák. A už neuzná, když je tam pravicově smýšlející politik, že na něj uplatňuji úplně stejný model a zase jeho konfrontuji s opačnými argumenty. Prostě se opravdu snažím být objektivní.
Nadávají vám někdy politici po odvysílaném pořadu, že jste na ně útočila?
Hosté ne. Ale diváci píší.
Politici jsou na to zvyklí?
Asi ano. Neustále čelí nějakým otázkám, většinou nepříjemným.
Cítíte, že otázky formulujete správným směrem?
V tomhle mám opravdu čisté svědomí. Dělám to tak, jak si myslím, že bych to měla dělat. Nikdy jsem si nepomyslela: "Jo, super, dneska přijde pan XY, udělám s ním super rozhovor, protože je mi moc sympatický." S takovou bych brzo v televizi skončila.
Příprava na regiony, to není jen vaše práce. Máte na to tým?
Mám. Dostávám vyrešeršovaná témata i informace o všech osmi lidech, kteří se debaty zúčastní. Tím se pak probírám a když mi něco, nějaký detail chybí, tak si ho sama ještě vyhledávám.
Daniela Písařovicová
|
Kolik vám to zabere času?
Zatím mám za sebou jednu debatu, která mi zabrala tři dny příprav, takže i třicet hodin. Je toho docela dost. Jako moderátorka chci samozřejmě vstřebat co nejvíc informací, abych měla přehled a minimalizovala nebezpečí, že mě něco může překvapit. A upřímně můžu říct, že bez týmu, který odvádí strašně dobrou práci, si to ani nedovedu představit. Z té první debaty jsem měla strach i respekt.
Z čeho?
Nikdy předtím jsem takový formát nedělala.
Zhodnotili vás kolegové po prvním přenosu?
Ano. I kolega Jakub Železný, se kterým se v debatách střídám, mi napsal zprávu, která končila slovy: A navíc se mi zdá, že jsi odvedla lepší práci než já, což mi připadá skandální, a k tomu smajlíka.
Tak to vás potěšilo?
Rozhodně. Jakuba si velmi vážím a taková esemeska, i když je v ní hodně nadsázky, opravdu potěší. Ale u nás celkově kolegialita funguje, z toho mám velkou radost.
Na můj vkus je osm politiků v jednom takovém dvouhodinovém pořadu hodně.
Tenhle argument vnímám. Na druhou stranu, kdyby tam sedělo pět lidí, tak budou všichni diváci psát a nadávat, že jsou tam jen ty zprofanované strany, které celou dobu sedí v Poslanecké sněmovně a které se tam zřejmě opět dostanou, a že ostatní jsou upozaďované. A kdo jiný než televize veřejné služby by s nimi měl vést debaty.
Dobře, ale moc času při takovém počtu lídři na mluvení nemají.
Toho jsem se bála, že celý pořad vyzní jako anketa. Ale mám z toho spíše zcela opačný pocit. Možná, že dvě hodiny jsou pro někoho už hůř "koukatelné", už mu ten pořad může připadat dlouhý, ale zase pozvaní hosté dostanou prostor pro svoje názory. V průměru na každého z nich vycházelo přibližně deset minut času a to už je doba, ze které si volič může udělat obrázek, a od politiků se buď něco dozví, nebo nedozví, když třeba neumí dobře odpovídat. Takže ve finále a po praktické zkušenosti mi takový formát vůbec nepřišel jako špatný nápad.
Když vám někdo z hnutí či politické strany napíše, proč tam není mezi těmi osmi, jak na to zareagujete?
Takové podněty předávám dramaturgům, kteří stáli u zrodu tohoto pořadu. Oni totiž lépe ten daný model vysvětlí. Ale já za nimi a jejich rozhodnutím stojím. Nemyslím, že by pořad byl bramboračka, kde byste se každého zeptali na dvě otázky a řekli: "Děkujeme. Nashledanou."
Cítíte na sobě, například ze strany televize, nějaké politické tlaky?
Na kteroukoli televizi a hlavně na veřejnoprávní tlaky vždycky byly a vždycky budou…
Promiňte, a vy osobně jste se setkala, že by vás chtěl někdo z politiků ovlivnit?
Nikdy se mi nestalo, že by mi volal některý politik a diktoval mi, na co se ho můžu ptát a na co ne.
A že byl vyvíjen tlak na někoho z vašich kolegů, to jste slyšela?
To se dozvídám z doslechu. Samozřejmě politici to zkouší. Pak je na šéfovi nebo tam, kam lidé volají, jak si s tím poradí.
Je správně, nebo špatně, že se na novináře tlačí?
Nedokážu to zhodnotit… Samozřejmě rozum vám velí říct, že by to tak nemělo být a že by si každý měl dělat svoji práci…
Ale?
Pokud to člověku nedovolíte vůbec, tak vám je jedno, jestli nějaké politické tlaky jsou.
I když asi vím odpověď, tak se zeptám. Vy byste se tedy nenechala ovlivnit?
To bych pak v televizi neměla co dělat.
Půjdete volit?
Samozřejmě.
Ptám se proto, že při prezidentské volbě říkal váš kolega Václav Moravec, že nepůjde, aby tím nikomu nevyjádřil podporu.
Já tenhle jeho názor nesdílím. Myslím si, že můžete chodit k volbám, aniž byste někomu ve studiu nadržoval. Jde to. Oddělíte svoji osobní preferenci, a pak profesionálně odvedete svoji práci. A vezměte si, kolik je v této zemi novinářů. Kdyby všichni nešli volit jen kvůli tomu, že by měli pocit, že by pak někomu nadržovali, tak z mého pohledu nejsou profesionálové. A mě osobně zajímá, v jaké zemi žiji. Nechci pak za měsíc nadávat, že je něco špatně, aniž bych svým hlasem nevyjádřila svůj názor právě ve volbách.
Říkala jste, že vás zajímá, v jaké zemi žijete. Tak povězte, v jaké tedy?
Vzhledem k tomu, že se na politickém poli pohybuji, tak by mi asi nepříslušelo takové věci komentovat, kdo kam zemi dovedl a kde se stala chyba.
Aspoň obecně. Máme se dobře?
Podle mě se má každý, s nadsázkou řečeno tak, jak se snaží. Občas lidi velmi rychle rezignují na to, že se jim nedaří, že mají málo peněz… Já jsem měla taky málo peněz. A jen mě to posílilo. Nechci se opravdu nikoho dotknout. Vím, že lidí, kteří se mají zle, je dost a ne vždycky si za to můžou sami. Ale na druhou stranu taky nevím, kolik je těch, kterým vyhovuje jen stát s nataženou rukou a čekat na sociální dávku.
A díky čemu jste se vy osobně dostala takhle vysoko?
Asi díky píli, vytrvalosti a proto, že jsem se nevzdávala. Když jsem skončila vysokou školu, nevrhla jsem se do byznysu, zkusila jsem to u televize. A na začátku jsem taky přežívala.
To u vás znamená co?
Jen nájem mě vyšel na téměř devět tisíc. Já si vydělávala jedenáct tisíc dvě stě. Zatímco moji vrstevníci nastupovali leckdy za dvacet tisíc. Ale stálo mi to za to, i když jsem šla do rizika, že mi někdo po půl roce v ČT řekne: "Nejsi talent, nejde ti to, děkujeme…" Ani naši s tím tenkrát nesouhlasili, jak jsem se rozhodla. Volali mi denně a přemlouvali mě: "Neblbni. Máš za sebou pohovor, kde ti nabídli skoro dvakrát tolik s tím, že do roka můžeš mít ještě víc."
Rodiče vás nepodporovali?
Nebylo to o tom, že by mě nepodporovali. Rodiče chtějí pro svoje děti jen to nejlepší. Tedy aspoň v případě těch mých. Ale když vidí úplně logicky 11 200 a třeba 22 000 korun, tak samozřejmě řeknou, ať neblázním, že budu jen velmi těžko přežívat.
Bude to znít drze, ale teď už se máte dobře?
Šlo to postupně. Musela jsem dřít i šestnáct hodin denně a spát třeba jen pět. Pak už jsem si něco vydělala. Sice jsem takový zápřah vydržela jen asi půl roku, ale aspoň jsem se dostala z minusu na svém účtu. A tím, že jsem vytrvala, přišla další nabídka. A dneska? Nemůžu říct, že se mám špatně. Netopím se v milionech, ale mně to stačí.
