Cyklisté proplétající se kolem obrovských kamenů, bruslaři snažící se o totéž a rodiče, kteří si přes hradbu z balvanů předávali kočárek i s dítětem. Takový pohled byl o prodlouženém víkendu k vidění na cyklostezce vedoucí z Jihlavy do rakouského Raabsu.
Majitel úseku u Velkého Beranova Rostislav Prokeš totiž cyklotrasu znovu zahradil velkými kameny. A stejně jako už mnohokrát argumentuje tím, že je to jeho právo, neboť se jedná o soukromý pozemek.
„Tahle záležitost se táhne už roky. Poprvé jsem žádal o objízdnou trasu kvůli těžbě v roce 2013, jenže všichni si mě furt přehazují jak horký brambor,“ zlobí se Prokeš. „Já do svého lesa nemůžu sáhnout pilou, protože kdybych to udělal, tak dole někoho zabiju. Denně mi utíká pět kubíků dřeva. Jen si to spočítejte,“ argumentuje.
Proto se rozhodl, že kameny už na cestě u Bradla zůstanou. „Proč bych je měl odklízet, já si to tam čistím kvůli stavbě oplocenky. Je to můj pozemek,“ trvá na svém.
Turistům, cyklistům ani chatařům se ale jeho postoj ani trochu nelíbí. „Mám na stole desítky stížností a nevím, co s tím mám dělat,“ zoufá si Jan Plevčík, starosta Velkého Beranova, pod který problematický úsek cesty spadá.
„Kraj nám to vzal, dal to na starost magistrátu v Jihlavě a ten si rozhoduje, jak chce. Stejně jako odbor životního prostředí. A celé to končí tak, že lidi pak kvůli cyklostezce nadávají mně,“ rozčiluje se.
Je to tady jako v Kocourkově, zlobí se starosta
Magistrát Jihlavy se však od problému s cyklostezkou distancuje. „V podstatě to jde mimo nás. Ať už mimo Jihlavu, tak mimo dobrovolný svazek. My s tím nemáme absolutně nic společného. Aspoň o tom nevím,“ říká náměstek primátora pro oblast dopravy Jaroslav Vymazal.
„Tohle si musí řešit obec Velký Beranov. A také majitelé objektů, které se v té lokalitě nachází. Nás to může tak akorát mrzet. Stejně jako všechny ostatní, protože je to nezodpovědné jednání toho člověka,“ dodává.
Žádný posun se tak v nejbližší době zřejmě v případu cyklotrasy očekávat nedá. „Opravdu nevím, co s tím,“ krčí rameny Plevčík. Hned vzápětí však už s pořádnou razancí dodává. „Nebo vlastně vím. Pokud kameny do úterka z cesty nezmizí, tak tam pošlu traktor a nechám je jednoduše odtáhnout,“ má jasno.
Jenže podobná hra už se ve zmiňovaném úseku předváděla několikrát. „Co vám mám povídat, je to Kocourkov. My kameny odtáhneme, on je zase naveze zpátky,“ rozčiluje se velkoberanovský starosta.
„Každopádně jinak to nepůjde a začneme se i soudit. Nic jiného dělat nemůžeme. S panem Prokešem se totiž mluvit nedá, protože u něj jsme všichni blbci, kteří se ho jenom snaží okrást,“ doplňuje Plevčík.
Sám Prokeš by prý celou věc vyřešil během chvilky. „Petrovický mlýn má pět přístupových cest a chatová oblast Kosov ještě o jednu víc. Tak nevím, proč tam musí vést sedmá. Ať prostě posunou značení o dvě stě metrů a je to. Chataři i cyklisti si jenom udělají objížďku do kopce,“ předkládá svoji variantu.
Květnová barikáda pana Prokeše
„To je s odpuštěním taková volovina, co on říká. K Petrovickému mlýnu jiná cesta nevede. Jet se tam dá jen z vrchu z Jeclova, ale ta cesta je hrozná. Navíc tam se to zase nelíbí paní Zimolové, které ten úsek patří,“ oponuje Plevčík. „My zkrátka musíme trvat na tom, že jde o účelovou komunikaci a tudíž, že část cesty u Bradla je pro všechny,“ hlásí.
„Nebrání jenom nám chatařům, ale všem svým sousedům, co mají lesy kolem. Ti nemají kudy odvážet popadané stromy. Je to prostě blázen,“ říká jeden z chatařů, který si nepřál být jmenován. Jeho identitu redakce zná.
Kromě kamenů se ale na cyklotrase objevily o víkendu také dva plakáty s textem: Toto je ta květnová barikáda pana Prokeše. Jejich součástí je navíc plná adresa, telefonní číslo majitele pozemku a výzva, aby mu lidé volali a ptali se, proč cestu kameny zatarasil. „Já to tam nedal a ani nevím, kdo by to mohl být. Každopádně mi to přijde vtipný, aspoň se něco děje,“ myslí si chatař.
„Ne, nikdo mi nevolal, ani nepřišel. A kdyby mi chtěl někdo nadávat, tak riskuje, že jednu dostane. Pokud ale přijde a bude mluvit věcně, tak mu ukážu všechny papíry, které k tomu mám. Předložím mu jeden po druhém,“ vzkazuje Prokeš.
