Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cestovatel z Třebíče dojel s trabantem až na jihoamerický konec světa

  9:37aktualizováno  9:37
Cestovatel z Třebíče Jakub Nahodil projel s trabantem celou Jižní Ameriku. Ze čtyřměsíční expedice která vyšla zhruba na milion korun, si přivezl spoustu zážitků. Sám přitom pochází ze skromných poměrů. Do ciziny se dostal v minulosti zřídka.

Trabantem až na konec světa | foto: Aerofilms

"Až tohle pro mě byla pořádná cesta do zahraničí," říká rodák z Vysočiny o čtyřměsíční expedici, jež byla nazvaná Trabantem až na konec světa. Jízdu absolvoval s dalšími sedmi lidmi a dokument o cestě Jižní Amerikou od Guyany až po nejjižnější místo Ameriky nyní běží v kinech.

Jak se to stane, že se kluk z Vysočiny seznámí s partou takových lidí a jede na čtyři měsíce trabantem do ciziny?
Stalo se to náhodně. Koukal jsem o půlnoci na televizi a tam říkal Dan (Pribáň – šéf výpravy), že pojede do Jižní Ameriky a že shání fotografa. Tak jsem mu troufale napsal na Facebooku, jestli bych se mohl přihlásit do výběrového řízení. Nakonec mě z několika fotografů vybral.

Fotogalerie

Proč právě vás?
Říkal, že ho nejvíc zaujalo, že mám na Facebooku 12 tisíc fanoušků, tím pádem neumím jen fotit, ale i fotky "prodat". Takoví lidé se mu prý hodí.

Kolikrát jste slyšel větu o tom, že jste blázen?
Lidi kolem mě jsou docela zvyklí, že jdu do věcí po hlavě. Přáli mi to. Ale samozřejmě byly i maminkovské poznámky typu: "Dej na sebe pozor." Stejně však věděli dobře, že mi do toho povídat nemůžou.

Na povídání se chci právě zeptat. Ale v úplně jiném slova smyslu. Jak jste se popral s jazyky?
Studoval jsem sice na škole angličtinu a němčinu, ale – jak je známo – jazyk se naučíte používat pořádně, když musíte, tedy někam vyjedete, takže u mě docela bída. Ale v Jižní Americe vás ani ty základy angličtiny nezachrání – mimo turistické oblasti samozřejmě.

Pojďme k expedici. Jak často jste museli opravovat trabanty?
Neustále. Každý druhý až třetí den. Já jsem tomu naštěstí nemusel rozumět. (usměje se) I když bych si do toho rád zavrtal, tak tam byli zasvěcenější. Měl jsem starosti jen s focením a natáčením.

Kudy všude jeli

Od Guyany až po nejjižnější místo Ameriky dosažitelné autem – radarovou stanici Moat na konci poslední cesty kontinentu. Odtud se dostali až do Buenos Aires. To vše dvěma trabanty, polským fiatem a Jawou 250.

Porucha jednou za dva dny, to je na můj vkus hodně. Neztrácel jste naději, že to neujedete?
Je to často, ale ty auta drží. Nebo jak to říct. Když najdete chlapa se svářečkou, tak opravíte úplně všechno. Opravy ob den, ty udělali kluci za pár desítek minut.

Nastal za čtyři měsíce moment, kdy jste si říkal, že to nedáte?
Kvůli poruše trabantu jsem se asi ani jednou nebál. Akorát se nám stalo, že se auta skoro utopila v oceánu, to byl velký problém. Pro mě to bylo docela pěkné pokoukání...

To nám vysvětlete proč.
Já jsem od nich byl asi kilometr, protože jsem je fotil, jak odjíždí, a pak jsem je měl zase vyfotit, jak se vrací. A už nepřijeli. Tak jsem z dálky sledoval, jak je zatápí ta vlna a koukal, jak tam hezky pobíhají. V duchu jsem si škodolibě říkal: "Ještě že tam nejsem."

Šel jste jim pomoct?
Jak jsem se blížil, tak říkali, ať jdu. Tak jsem fotil i pomáhal. Naštěstí měl v té době příliv vrchol, zatopená tedy byla jen podlaha.

Vytáhli jste auta z oceánu sami?
Ano. Je velká výhoda, že tam byly tři auta. Když jsou tři, tak se dá vytáhnout všechno. Rozbije se jedno, dvě ho odtáhnou. Rozbijou se dvě, jedno ho odtáhne a zase se vrátí pro to třetí.

Co kdyby nejely všechny tři?
To je malá pravděpodobnost, že by celá kolona skončila v divočině. O tom jsme se bavili s Danem, který už byl s jedním trabantem v Asii, a tam to měli daleko těžší. Tam auto často museli tahat rukama.

Kolikrát jste se pohádali?
Nespočetněkrát. Klasické domácké hádky po práci, to k tomu patří. Standardní ponorka, čili se pohádáte jako koně a večer si řeknete u piva dobrý a jdete spát.

Jakub Nahodil

Fotograf a kameraman pocházející z Třebíče. Je 25 let starý a společně s dalšími čtyřmi Čechy, dvěma Poláky a Slovákem za čtyři měsíce projel celou Jižní Ameriku.

Jak dlouho jste byli nejdéle bez civilizace?
Asi týden na silnici DR319. To je asfaltka, která byla v Amazonii postavená napříč pralesem v sedmdesátých letech. Od té doby se na ni nesáhlo. A jelikož tam je období dešťů, tak je to pravidelně zalité vodou a úplně se to rozpadlo.

Čili zlatý náš "tankodrom".
No, tam to bylo ještě horší než jakákoliv cesta z hlíny. Je tam totiž asfalt strašně tvrdý a dělá to ohromné rány... Ale týden není zas tolik. Udělali jsme si zásoby: výživové chleby, čínské polévky.

Jak jste v místech, kde nebyla civilizace, dodržovali hygienu?
Jednou nebyla možnost se umýt čtrnáct dní. Vyjeli jsme v Peru do And, najednou velká nadmořská výška, takže i zima. Jen jsme občas sehnali vodu na pití... Tam se dalo krásně pozorovat, jak se z našich vlasů stává jedna bakule nějaké hmoty. Když se pak člověk snažil po těch čtrnácti dnech vlasy umýt, byl potřeba snad litr šampónu.

A co když jste chtěli na záchod?
Není nic lepšího, než jít na záchod do přírody. To není jak sedět tady v našich budkách a koukat uvnitř na počmárané dveře. Tady se člověk kochá přírodou.

Trabantem jižní Amerikou

Trabantem jižní Amerikou

Zasvěťte nás do nejzajímavějšího panoramatu, který jste při lidské potřebě viděl?
Na solné pláni. Tam máte sto krát sto kilometrů rovinu. Jenom sůl. Čili když jsme si chtěli jít ulevit, tak nebylo kde se schovat. Jedině rozbalit stan nebo jít za auto. Anebo pokud nechceš, aby tě někdo viděl, tak musíš jít kilometr daleko. Ale nejzajímavější je pak ten výsledek: všude krásná bílá rovina a na tom ten produkt... No comment. Ještě že tam nejezdí tolik turistů.

Přejděme zase jinam. Jak náročné pro vás bylo tak dlouho fotit?
Focení a natáčení bylo úmorné. Říkali jsme si, že kdybychom netočili a nefotili, tak by celá expedice byla za dva měsíce i s opravami hotová. Ale tím, jak jsme se kvůli focení několikrát vraceli, tak to zabralo dost času. Někam přijedeš, vidíš krásné panorama, vystoupíš, nafotíš. Za deset kilometrů další panorama, daleko hezčí, takže znovu vystoupit a nafotit...

Kam jste schovával techniku?
Já měl techniku asi za čtvrt milionu, něco bylo moje, něco jsem měl půjčené. A bylo to jenom na mně, protože pojistit to nešlo. Když se tedy šlo pryč od aut, byl jsem sice nejnabalenější ze všech, ale radši jsem si to bral s sebou.

Vykradli vám někdy auto?
Ano, v Chile. Rozbili okno a vzali největší tašku, která byla v autě. Naštěstí to byla taška dvoumetrového Zdeňka, ve které měl jen oblečení. Stalo se to před Vánocemi. Sháněli jsme tedy, jestli nám někdo z plastu nevyřízne okno. A den před Štědrým dnem jsme ho sehnali. A jak to bylo v Chile, tak si Zdeněk v jednom městečku nakoupil oblečení v nákupním centru.

A jak reagovali lidé okolo vás, když vás viděli s takovou technikou? Nelákalo je to?
Zdeňkovi chtěli ukrást i fotoaparát. Normálně za bílého dne jsme čekali, on si dělal záběry a v tom si na něj troufli černoši. Ubránil se, ale dostal pěkně přes obličej a byl nateklý. Kdyby měl pepřák v otevřené kapse, tak ho použije. Ale měl ho v kapse pod zipem.

Vy jste ho použít musel?
Jednou ano. Šli jsme s Markem motorkářem jeden večer v Guyaně fotit. Ačkoliv jsme si na to dávali pozor, tak jsme se ocitli v jedné temné uličce. Nějaký týpek nám tam chtěl prodat hodinky, pak vytáhl pistoli. Myslel jsem, že nám ji chce prodat.

Já bych tedy myslel něco jiného...
… no, já jsem byl taky celý zpocený a vystrašený. Ale snažil jsem se to omlouvat tím, že mi to chce prodat. Pak ještě vytáhl mačetu a začal se mi sápat po kapse, kde si asi myslel, že mám peníze. V tu chvíli mi došlo, že musím pepřák použít, ale měl jsem to udělat dřív... Já měl pepřák celé čtyři měsíce v pravé kapse. Je to super věc, člověk nemusí chodit deset let do posilovny.

Na kolik celá expedice vyšla?
Pro osm lidí na zhruba milion korun. Včetně letenek, přepravy trabantů... To není moc pro tolik lidí.

Jak jste získávali peníze?
Tím, že už to nebyla první expedice, tak už trabanty měly nějaké jméno a nebylo to tak obtížné. Dvě firmy nám daly po 400 tisících a zbytek doplatili ostatní.

Natočili jste film, nabízíte přednášky. Vy sám – jako jeden z členů – vyděláte na tom něco?
Nevydělám. Vyjde to zhruba na nulu. Ale spoustu jsme toho prožili. Jediný, kdo se tím živí, je šéf výpravy Dan, který dělá přednášky a věnuje tomu daleko víc času.

Co jste si odnesl z expedice?
Víte, každý přemýšlí nad tím, co je jeho snem. Někdo chce rodinu, někdo si chce postavit dům. Já bych chtěl obytnou dodávku – barák na čtyřech kolech – a žít v něm. Nemám ženskou, neplánuji rodinu. Chtěl bych si prostě koupit tranzit a bydlet v dodávce. Teď mě ta Amerika navnadila ještě víc a moc mě kočovný život láká.

A láká vás ještě nějaká expedice?
V Americe jsme si řekli ne. Ani náhodou. Už nikdy víc. Ale teď, když už se mi to rozleželo v hlavě, vím, co dělat jinak, na co se připravit. Takže ano, asi bych to chtěl ještě jednou zkusit.

Už se něco rýsuje?
Jediný kontinent, který zbývá trabantům, je Austrálie. Byl návrh dojet do Austrálie letadlem a trajektem a odtud přes Indonésii, Indii, Čínu a třeba Rusko domů do Prahy nebo Třebíče. Uvidíme, jestli si mě Dan vybere.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Střet osobního auta a vlaku na Znojemsku má tragické následky. Na místě zemřeli...
Dva dospělí zemřeli po střetu auta s vlakem, dívka bojuje o život

Tragická nehoda zastavila odpoledne provoz na trati v obci Olbramkostel na Znojemsku. Dva dospělí pasažéři z osobního auta, které vjelo před vlak, zemřeli na...  celý článek

Hasiči v Jihlavě likvidují požár společnosti na výrobu dřeva. Oheň zasáhl halu...
Ranní požár v továrně na zpracování dřeva už hasiči zlikvidovali

Od čtvrté hodiny ranní bojovali hasiči v Jihlavě s požárem, který vypukl v tamní továrně na zpracování dřeva. Plameny zachvátily halu a dopravníky uvnitř...  celý článek

Ivan Hanuš obdržel v Pelhřimově certifikát.
Rekordní putování dopisu má pokračování, tentokrát přišel z Ruska e-mail

Příběh nejdéle doručované poštovní zásilky v České republice pokračuje. Ivanu Hanušovi se ozvala neteř ruské lékařky, která před více než 28 lety poslala jeho...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.