Vyprávění, jak se v první polovině 20. století čerpal benzín do automobilů a motocyklů, místy vyvolává úsměv na rtech. Ucelené svědectví o situaci ve druhém největším městě Vysočiny podal třebíčský badatel Jiří Joura ve svých knížkách Procházky starou Třebíčí. Vypráví, jak před 90 lety na Karlově náměstí před radnicí vyrostl první stojan benzinové pumpy. I o tom, jak specifická byla v počátcích obsluha.
„První motocykl projel Třebíčí kolem roku 1904 až 1905. Prvním majitelem motocyklu ve městě byl Antonín Segenschmied, syn bohatého měšťana a obchodníka Funduluse,“ uvádí Joura.
Ve stejné době se ve městě objevil též první automobil, vlastnil ho c. k. geometr Josef Dejmek. Hned po něm si vůz zakoupili též hrabě Chorinský ze Sádku, továrník Budischowský, první primář třebíčské nemocnice Jaroslav Bakeš či majitel továrny na limonády ZON Ferdinand Kubeš. Ještě dvacet let trvalo, než automobilista mohl v Třebíči přijet ke stojanové pumpě.
První benzinová pumpa stála na chodníku před radnicí
Nejdřív se benzin prodával v koloniálech ve velkých hranatých plechovkách. Nebo ho přivezli v plechovém sudu na kárce, s pomocí ruční pumpy ho přečerpali do plechové konve s hrdlem a potom přelili do nádrže motorového vozidla, popsal Jiří Joura.
„První stojanovou benzinovou pumpu ve městě měl okolo roku 1925 obuvník Josef Matoušek. Umístěna byla na chodníku u okrasného květinového kruhu proti městské radnici. Malý Matouškův krámek se nacházel v domě vedle městské radnice.“ Matoušek sledoval pumpu od verpánku nebo pultu přes prosklené dveře krámku. Když někdo přijel, vyběhl ven a zákazníka obsloužil.
Stojanová pumpa znamenala nesmírný pokrok. Hadicí proudil benzin ze stojanu pumpy, ovládané ručně kývavým pohybem páky přímo do nádrže vozidla. Současně rafika na číselníku ukazovala protékající množství. Novější pumpy měly čerpání ovládané elektromotorem a umožňovaly natankovat směs benzinu s olejem pro dvoutaktní motory.
Hygiena? Na to se nehledělo. Pumpu tak měli zelináři i kavárníci
Jak přibývalo aut v Třebíči, vyrojily se také benzinky. „Prodej benzinu byl veden jako vedlejší obchodní činnost různých obchodníků a řemeslníků,“ zmiňuje Joura. Nepříčilo se to tehdejším předpisům o hygieně, a tak prodejci byli například zelináři či kavárníci.
Druhou pumpu si zřídila zelinářka Anna Nováková v místech, kde je dnes cukrárna U tety na Komenského náměstí.
„Další byla u chodníku obchodníka Karla Funduluse a jeho zetě Antonína Segenschmieda na horní straně Karlova náměstí. Na Segenschmiedově pumpě byla připevněná lepenková tabulka s nápisem: obsluha v krámě.“
Zvonek vedl do bytu obchodníka, který obsloužil zákazníka motoristu i po zavírací době. „Tedy ve svátek, večer nebo i v noci. Někde bylo možno použít domovního zvonku, bydlel-li majitel pumpy v jejím sousedství. Zákazník byl vždy a bez výčitek obsloužen,“ uvedl Joura, autor publikací o staré Třebíči.
Po válce pumpy sebral národní podnik Benzina, mnohé zrušil
V období první republiky se prodávaly tři druhy benzinu - lehký pro osobní automobily, střední a těžký pro nákladní auta.
Koncem 30. let byla pump celá řada. Například na Stařečce ji měl krejčí Karel Caha. V Brance na Nových Dvorech byla pumpa Palátova.
V Podklášteří vedle dnešního finančního úřadu byl sklad benzinu a pumpa Františka Mytysky. Byly na Jejkově u klášterní zdi, na Masarykově náměstí u gymnázia nebo na Vaňkově náměstí.
„Za druhé světové války byl veliký nedostatek benzinu, jenž byl na příděl pro omezený počet vozidel. Po válce tento nedostatek ještě nějaký čas trval, a tak nebyly uváděny do provozu úplně všechny. Ty zbylé potom patřily národnímu podniku Benzina. V polovině 50. let vojáci vykopali od zrušených benzinek cisterny, které se pak využily pro potřeby armády,“ doplnil Jiří Joura.
