Rád o sobě prohlašuje, že je švarný šuhaj ze Slovácka. Oldřichu Pelčákovi ani v 72 letech nechybí životní energie. Zážitky ze sovětského Hvězdného městečka, kde v letech 1976 až 1978 absolvoval šestnáctiměsíční kosmonautský výcvik, dokáže publiku předložit s velkým zaujetím. Z besedy na specializované téma tak udělá zábavnou estrádu. O víkendu se o tom přesvědčili i návštěvníci modelářské výstavy a soutěže O Štít města Jihlavy.
Pouze v jediném okamžiku se do Pelčákova hlasu vloudí smutek. To když dostane otázku, jak mu bylo, když se na konci výcviku dozvěděl, že se do vesmíru nepodívá on, ale jeho kolega Vladimír Remek.
Oldřich Pelčák
|
„Samozřejmě, že mi bylo smutno, když se vyřkl ortel, že do vesmíru poletí Vláďa Remek. I když mně pak vysocí funkcionáři ještě dva roky tvrdili, že bude druhé kolo a další možnost, nikdy se tak nestalo. Ale pořád je to věc, která se dá přežít. A na světě je spousta věcí, na které rád vzpomínám,“ podotkl s melancholickým úsměvem Pelčák.
Vraťme se ale na úplný začátek. V roce 1976, když Pelčák sloužil v armádě jako pilot, mu přišel rozkaz dostavit se na zdravotní testy. Údajně kvůli novému letadlu Mig-23. Podobnými prohlídkami, které sloužily jako síto, tehdy prošlo dohromady 80 lidí.
Nakonec zůstalo posledních osm nejvhodnějších kandidátů. Teprve ti se dozvěděli, že příčinou všech testů je vesmírný program. „Nabádali nás, že to nesmíme prozradit ani doma manželce, což jsem ale já udělal,“ přiznává se Pelčák.
Naučit se musel i práci se zubní vrtačkou
Osmička uchazečů se po testech z ruštiny zúžila na kvarteto, které odcestovalo do Hvězdného městečka vzdáleného zhruba 40 kilometrů od Moskvy. Teprve tam padlo rozhodnutí, že náročným výcvikem projde dvojice Remek - Pelčák. Podobná situace byla i u východoněmeckých a polských pilotů, kteří se v Rusku připravovali ve stejnou dobu.
Na místě pak oba Češi dostali své sovětské velitele. U Remka to byl Alexej Gubarev, s nímž pak v březnu 1978 absolvoval let do kosmu, o Pelčáka se staral Nikolaj Rukavišnikov. Společně pak absolvovali celý výcvik. Půl roku teoretické přípravy, zbytek času zabral třeba fyzický trénink, kurz přežití a cvičení na různých simulátorech.
Dokonce i to, jak vyvrtat zuby, se účastníci kosmického programu učili. Několik dní před startem totiž z vesmírné stanice na oběžné dráze hlásil kosmonaut Jurij Romaněnko, že ho bolí zuby.
„Když pak Remek vybalil ve vesmírné stanici tenhle kufřík s vrtačkou, tak Romaněnka zuby okamžitě přestaly bolet a v dalších přenosech si už nestěžoval,“ směje se Pelčák.
Kosmický nočník versus kelímek přilepený na zadek
I přes úsměvné historky však vládl ve středisku tvrdý dril. Kosmonauti dokonce fasovali tlusté manuály, jak se v které situaci zachovat. Ty si s sebou museli brát i na samotný let.
Na rozdíl od Oldřicha Pelčáka (vpravo) se jeho tehdejší velitel Nikolaj Rukavišnikov (vlevo) do kosmu nakonec přece jen podíval. Absolvoval celkem tři starty a ve vesmíru strávil dohromady necelých deset dní.
„Kosmonauti totiž měli zakázáno dělat cokoliv z paměti. Jsou situace, kdy byste udělali chybu a už se nemuseli nikdy vrátit na Zemi. Princip spolupráce v posádce proto byl takový, že jeden čte, co se má dělat, druhý buď prstem, nebo ukazovátkem ukáže na knoflík či vypínač. Ten, co čte, to překontroluje, a teprve když kývne hlavou, tak se zmáčkne. Vše se dělá podle příručky,“ osvětlil Pelčák.
Podle jeho slov byl tehdejší sovětský kosmický program na srovnatelné úrovni s tím americkým. I když v jednom detailu prý měli zástupci velké země na východě propracovanější systém než jejich konkurenti ze západu. „Když Američani viděli, jak mají Sověti vymyšlený záchod, byli u vytržení,“ říká.
V sovětských vesmírných stanicích byl totiž v podlaze zabudovaný miniaturní nočník. „Na ten jste museli ve stavu beztíže správně přistát. Všude jsou tam madla i na nohy. Takže když přistanete, tak se držíte a tlačíte. A tohle Američané obdivovali. Oni měli jenom takový větší kelímek, který si leukoplastí přilepili na zadek. A s tím kelímkem pak poletovali. Říkali, že přilepit, to ještě jde. Ale to odlepení šíleně bolí,“ líčil Pelčák.
Medaili k Remkovu výročí si musel koupit
Poté, co skončil výcvik v Sovětském svazu, vrátil se zpět do armády. Posledních dvanáct let pak létal jako zkušební pilot u vojenského výzkumného ústavu. „Byly to nejkrásnější roky,“ dodává k této kapitole svého života.
V roce 1999 odešel do důchodu, své zážitky, zejména pak z pobytu ve Hvězdném městečku, však stále prezentuje na řadě besed, jejichž součástí je i promítání dobových fotografií. Na několika z nich mladí kosmonauti pózují před sochami někdejších sovětských vůdců.
„Vždycky se ptám dětí, kdo to je. A ony odpovídají: to je Havel. Ne. To je Masaryk. Ne. Tak my nevíme. Jenom v jedné škole se mi stalo, že vyskočil klučina a říká: To je Lenin. Povídám si, sakra, jak to ví. Ale spolužáci ho nakonec naprášili: On to ví, protože je Rus,“ směje se Pelčák.
Kromě fotografií mu sen o cestě do vesmíru připomíná i pamětní medaile, která v roce 2008 vyšla u příležitosti 30. výročí Remkova letu.
„Koupil jsem si ji za 700 korun. Na oficiální oslavě mi pak Vláďa dal další a já mu říkám: Člověče, já už jsem si jednu koupil. A on na to: Co myslíš, že já? Já ty, který tady rozdávám, jsem si taky kupoval.“
