Když si 10. prosince 1925 George Bernard Shaw kráčel ve švédském Stockholmu při blyštivém slavnostním ceremoniálu pro Nobelovu cenu za literaturu, v dalekých Jaroměřicích nad Rokytnou si Otokar Březina opět s ulehčením oddychl.
Introvertní básník a učitel ve výslužbě neměl rád humbuk. A už vůbec ne humbuk kolem svého jména. Vynikající symbolista si nade vše vážil vnitřního klidu.
Básník Otokar Březina působil v Jaroměřicích jako učitel. Je pochovaný na místním hřbitově a jeho odkaz připomíná muzeum.
Březina si už v roce 1916, kdy byl nominován poprvé, posteskl: „Kvůli Nobelově ceně má sem přijeti švédský učenec Jensen, který mi psal. Chce mne ještě sváděti démon bohatství. Překonal jsem v sobě již všechny ďábly a přichází tento. Já Nobelovu cenu nechci... Odepsal jsem Jensenovi, že bychom se spolu těžko domluvili, neboť umíme oba špatně německy.“
O šest let později o další z řady nominací poznamenal, jak je nemilé, že se ho nikdo nezeptal, zda cenu chce. Jiný rok zase zarputile zdůraznil, že se necítí vnitřně oprávněn, aby ji mohl přijmout. „Musil bych ji odmítnouti. I kdyby snad proti očekávání byla mi přiřknuta. Na místech, kde stojím, nemůže mi svět už ničeho dáti. Všechny pocty byly by mi jen marným utrpením a tíží... svoboden vnitřně, bez závazků k mocím tohoto světa, poslušen jedině svého vnitřního hlasu,“ řekl přátelům.
Březina byl na Nobelovu cenu nominován celkem osmkrát. Naposledy v roce 1926.
Do nominací byl zaangažovaný především Arne Novák, pozdější rektor brněnské Masarykovy univerzity, a lidé kolem něj. Časem se připojili také profesoři z Prahy a Bratislavy.
Za nominacemi stály zřejmě ženy, lákaly je peníze
Když byl sám Březina tak zatvrzele odmítavý, proč ty opakované návrhy? „Jako jedna z možných variant přichází v úvahu i ta, že ženy kolem něj by peníze spojené s udělením ceny uměly dobře investovat. Blízké přítelkyně Anna Pammrová a Pavla Moudrá uvažovaly o zřízení osady, kde by se žilo podle nových pravidel vegetariánsky, zvířata by nebyla zapřahována jako tažná do povozů. Na to by se jim ty peníze hodily,“ domnívá se Jiří Dan z Masarykovy univerzity.
První laureáti v roce 1901 dostávali 150 tisíc tehdejších švédských korun, dnes je odměna osm milionů.
Jak třeba v roce 1925 vypadal celý proces nominací na Nobelovu cenu? Byla vněm spousta dopisování mezi Prahou a Stockholmem, taky tajné depeše a bylo potřeba zajistit právě dodávku přeložených knih.
Literární historik a kritik Arne Novák se obrátil na brněnská knihkupectví Františka Karafiáta a Arnošta Píši. Ta zaslala požadované knihy do Stockholmu. Účty ve výši 388 korun a 50 haléřů uhradilo ministerstvo školství a národní osvěty.
Návrh psaný francouzsky a signovaný brněnskými profesory putoval od Nováka ministerstvu zahraničních věcí. Velvyslanectví ve Stockholmu v dopise z 3. února 1925 potvrzuje příjem návrhu. I to, že jej neprodleně předalo do rukou stálého sekretáře Švédské akademie doktora Karlfeldta.
V dopise se zmiňují i důvěrné informace, například že nikdo ze členů Nobelova komité „neovládá českého jazyka, jsou vázáni ve svém soudu na elaborát přiděleného znalce slovanských jazyků, profesora slavistiky v Kodani“.
Březina působil v Jaroměřicích v měšťanské škole. „Učil moji pratetu z Kojetic. Ona na něj velice živě vzpomínala jako na laskavého, výborného kantora,“ přidal rodinnou vzpomínku Jiří Dan.
Vyučování hordy rozjívených dětí však básník nenesl lehce, některé prameny uvádějí, že to pro něj bylo nutné zlo.
Věděl, že je neatraktivní. Svou sexualitu ventiloval v tvorbě
Březinu v tehdejší době ctily intelektuální špičky nejen u nás, ale i v zahraničí. Žil ale velmi obyčejný život a nikdy se neoženil.
Uznávaný brněnský grafolog Jiří Kulka měl možnost prostudovat básníkovy rukopisy a jeho velmi neobvyklé písmo. Zmiňuje, že Březina si byl vědom toho, že je neatraktivní, měl zabržděnou sexualitu, kterou ale ventiloval ve své tvorbě. Byl velmi originální a svérázná osobnost s mnoha nápady, které byly nové a společensky hodnotné.
K jeho silným stránkám patřily vynalézavost a tvořivost. „Na okolí ovšem mohl působit v extrémním případě jako podivín. Mezi lidmi se někdy cítil upjatě, stísněně. Těžko navazoval kontakty a přes veškerou snahu nalézal málo námětů k rozhovoru. Zato se spřízněnou duší byl schopen vést třeba mnohahodinové hovory,“ říká grafolog.
