Podlahu má z kamenů, které nasbírali na polích. Postavená je ze smrkového dřeva. Hodně se v ní hraje na kytary, harmoniky, zpívá do letních nocí.
Navíc je z hospůdky Pohoda na Stvořidlech asi jeden z nejhezčích výhledů, jaké Vysočina nabízí: na řeku Sázavu plnou balvanů. Vedle jezdí Posázavský Pacifik. V létě je to jedno z hojně navštěvovaných míst v kraji, kde se potkávají vodáci, trampové a různí turisté.
Pohodu provozuje léty sehraná rodina Žáčkových. Hostům tady podávají jídlo a pití už deset let vždy od Velikonoc do podzimu. Vše rozhýbal syn Jan Žáček, který se vyučil kuchařem a číšníkem. Pak si ještě dodělal maturitu. Od začátku věděl, že nechce být nikde zaměstnancem. Jen si zpočátku vydělal u jedné zednické firmy v Praze, aby měl nějaké finance do začátku.
Hlavně ale toužil po vlastní hospodě. A rodiče ho podpořili. Táta v té době pracoval v lese, svážel s koněm kmeny stromů. Máma zase malé stromky sázela. Když syn získal hospodu, odešli z lesů za ním a vytvořili rodinnou firmu. Nejprve měli krátce hospodu ve Světlé nad Sázavou, pak už přišla na řadu Stvořidla.
Architekta nepotřebovali, podobu hospody si nosili v hlavě
Útulnou dřevěnou hospodu na břehu řeky si postavili bez architekta. Otec Václav Žáček ji měl vyprojektovanou ve své hlavě, nepotřeboval si nic malovat na papír.
„Nakoupili jsme dřevo od obce, nechali ho pořezat a šel jsem za tesařem. Chtěl plánek, ale já žádný neměl. Řekl jsem mu, jak to má vypadat. Když jsme to sem přivezli a spasovali, tak to krásně sedlo,“ vzpomíná Václav Žáček.
Hospodu postupně zvelebovali za provozu. Otec Žáček vše vymyslel tak, aby měli hosté z dřevěných lavic u stolů otevřený výhled na řeku a přitom střechu nad hlavou. Vše přitom působí útulně, domácky a výborně se hodí k muzicírování. Příchozí můžou popíjet pivo, jíst svíčkovou nebo řízek s bramborovým salátem a pak si i zazpívat. A u toho se kochat pohledem na vodu obtékající balvany.
Ke guláši syn nikoho nepustí, u hostů je nejoblíbenější kachna
V Pohodě vaří tradiční jídla. Jan Žáček je specialista na hovězí guláš. „K tomu on nikoho nepustí. Maximálně mu připravím cibuli. Asi nejoblíbenější jídlo u nás je kachna. Snažíme se dělat dobroty. Mě vaření hodně baví,“ usmívá se Marcela Žáčková. A netají se, jak je ráda, že syn podnik před deseti lety rozjel.
Žáčkovi mají v Pohodě rozdělené úkoly. Třeba minulý týden v úterý máma se synem vařili, táta obsluhoval výčep a dcera Lucie Beranová zrovna škrábala brambory.
A dělá jim radost, že i někteří lidé z okolí schválně o víkendech nevaří a přijedou se vlakem naobědvat k jejich dřevěným stolům na Stvořidla. Jako hostitelé jsou tolerantní a vstřícní. Když prší, nechají přespat trampy na lavicích pod střechou. A přímo vítají, když někdo začne hrát a zpívat. Někdy se i tančí - když je obzvlášť dobrá nálada, tak i na mohutných stolech.
Hezké usínání, když se večer u řeky hraje a zpívá
„Přitom to tady všechno funguje v pohodě, hosté nedělají nepořádek. A lidé z okolí nám říkají, že se jim hezky usíná, když se u řeky hraje a zpívá. Nemíváme tady problémy,“ říká Marcela Žáčková.
Pokud se hosté dobře baví, neposílají je pryč kvůli zavírací hodině. Končívá se třeba dvě hodiny po půlnoci. V hlavní sezoně Žáčkovým pomáhají brigádníci. Kuchyň a výčep má ale rodina ve svých rukou. Jsou tam stále, sedm dní v týdnu.
„Neexistuje, že bychom třeba na tři dny někam odjeli,“ vysvětluje hostinský. Když už by uvažovali o dovolené, tak jedině v zimě, kdy mají zavřeno. Ale to spíš zase pracují na svém domě a dohánějí, na co neměli v sezoně čas.
Žáčkovi už vědí, kteří hosté který prázdninový týden přijedou
V hospodě mají speciální systém výdeje jídel. Hosté dostanou u okénka lístek s číslem, a když mají jídlo připravené, vyvolá je obsluha prostřednictvím mikrofonu a reproduktoru.
Žáčkovi už mají svoje pravidelné hosty. Dobře vědí, který týden o prázdninách přijedou. „Těšíme se na sebe vzájemně,“ popisují.
Někdy také třeba připlují vodáci a rádi se na Stvořidlech zdrží. Zajdou k Žáčkům a z jednodenní zastávky jsou třeba tři dny.
Když ta nejrušnější doba prázdnin pomine, přijde září. To na Stvořidla jezdí lidé, kteří mají rádi větší klid. Chodí na houby, rybaří. A chodí posedět do hospody ze smrkového dřeva.
Radost z talířů, jak je hosté vrátí úplně prázdné
I když mnozí jiní hostinští láteří na různá omezení, Žáčkovi se usmívají. Hosté se tam třeba rychle naučili chodit kouřit k venkovním stolům, které jsou před Pohodou blíže k řece.
„My si nestěžujeme. Zrovna včera jsem si říkala, jak je pěkné poslouchat cinkot příborů. Pak když vidíte, že se vracejí ty prázdné talíře. A potom se někdo dívá na řeku a poví: Tady je ale pohoda. To je prostě nádhera,“ loučí se Marcela Žáčková.
