Před několika lety jste přišel o zrak. Dokážete popsat první pocity a myšlenky, které se vám honily hlavou, když jste se ocitl ve tmě?
Uvědomil jsem si, o co vše jsem přišel. Třeba o možnost se někam vypravit sám. Naráz jsem byl závislý na okolí a kartička řidičského průkazu byla jen kus plastu. Ze zaparkované motorky jsem mohl leda tak oprašovat prach. Pořád jsem však doufal, že si na ni ještě někdy sednu. Jenže postupem času jsem si přiznal, že bych takhle mohl doufat donekonečna.
Musel jsem znovu dokázat, že nejsem malý
Co bylo v počátcích nejtěžší, co všechno jste se musel znovu učit?
Stalo se to právě v době, kdy jsem se začal cítit samostatně. Najednou přišla slepota, která mne stáhla zpátky. Musel jsem znovu dokazovat, že nejsem malý kluk, který se o sebe neumí postarat. Musel jsem se naučit dělat věci trochu jinak. Učit se orientovat v prostoru a hlavně si pamatovat, kam určité věci pokládám, protože, když je nevidíte, mohli byste je hledat klidně celý den. (smích)
Ten, kdo se ocitne „za oponou“ po letech života, kdy viděl, snadno ztratí motivaci o něco usilovat. Jak jste zvládl znovu uvěřit, že svět je přeci jen hezké místo? Co bylo vaším hlavním hnacím motorem?
Po nějaké době jsem začal znovu hledat sám sebe a odpověď na otázku, co vlastně chci. Chtěl jsem být znovu samostatnější. Do života mi navíc vstoupil vodící pes Black, který mne vytrhl z té všední nostalgie. Začal jsem znovu pracovat ve svém původním zaměstnání v zahradnictví. To byla asi první vzpruha. Že jsem dělal práci, která mě baví, mi dávalo motivaci. Mám velké štěstí, protože kolem sebe mám fajn rodinu a kamarády, kteří mě podporují. Později jsem se dostal i ke sportu, s nímž jsem se po ztrátě zraku v duchu rozloučil, myslel jsem totiž že to zkrátka ve tmě nepůjde.
Může to znít nemístně provokativně nebo naivně, ale zeptám se: Pokud byste měl srovnat svůj život před tmou a ve tmě, nedalo by se vlastně říci, že je ten současný v něčem bohatší? Nevážíte si více všedností běžného dne?
I když jsem ochuzen o každodenní pohled na krásy kolem mne, myslím, že jsem bohatší o mnoho fajn lidí a kamarádů. Pojí mne s nimi spousta zážitků, které bych jinak neměl možnost zažít. Slepota neodděluje od lidí, ale od okolí.
Ondřej ZmeškalNarodil se v roce 1991, pobyt v inkubátoru mu způsobil nenávratné poškození jednoho oka. Dětství si však užíval jako ostatní, lezl přes ploty, hrál fotbal, hokej a dělal mnohé jiné sporty. Vyučil se zahradníkem. Vše se změnilo v jeho 19 letech, když se mu náhle odchlípla sítnice na zdravém oku. Lékaři se snažili jeho zrak zachránit, ale po několika operacích ho ztratil úplně. Nakonec našel sílu znovu žít. Na jaře roku 2015 začal běhat, později startoval na pěti a desetikilometrových trasách. Svůj první půlmaraton zdolal loni v Jihlavě. Na blogu www.blindman.cz mohou lidé sledovat nejen jeho běžecké zážitky. |
Jak vnímáte chování lidí v Česku vůči nevidomým? Stojí mezi nimi pořád neproniknutelná bariéra, bojí se nevidomé oslovit?
Určitě se to pomalu lepší, ale bariéry mezi vidícími a nevidomými stále existují. Lidé se bojí, aby neudělali něco špatně a nevidomého se nějak nedotkli. Všichni bojujeme se strachem a je na každém z nás, jestli ho přemůžeme. Určitě se nám nemusíte bát jakkoli pomoci, protože my nevidomí nekoušeme. Nezáleží ovšem pouze na lidech, kteří vidí, ale je i na nás nevidomých, my si musíme o pomoc říci.
Máte nějaký pozitivní zážitek, příjemné setkání s pomocí lidí?
Řekl bych, že s Blackem je to teď jedno velké setkání. Uvědomuji si, že lidé jsou ke mně i díky Blackovi přívětivější a navážou se mnou kontakt lépe, než kdybych se někde sám motal jen s bílou holí. Nejednou jsme spolu skončili v dívčím kroužku debatujícím o módě. Ne nadarmo má Black v rodokmenu Casanova, o pohlazení od krásných slečen si přímo říká.
Dlouhý sen o Velké čínské zdi
Vaší velkou vášní se stal běh. Jak jste se k němu vůbec dostal?
Sport jsem měl rád odmala a bavilo mě snad vše. Od cvrnkání kuliček až po atletiku. S během jsem se ale setkal úplnou náhodou. Loni na jaře přišel kamarád Lukáš s tím, že bychom mohli začít běhat. Vtipkovali jsme, jenže pro mě to vtip nebyl, opravdu jsem začal běhat. Nejdříve jen cestou na vlak do práce s Blackem. Pak přišly první závody, na které jsem se dostal díky Nadaci Leontinka a především Organizaci Světlo pro svět.
Jaké pocity při běhání ve tmě zažíváte? Na co myslíte?
Na tuhle otázku se mne ptá čím dál tím lidí. Co si představuji? No, až si dám po běhu vanilkovou zmrzlinu... Ba ne, prostě běžím, vnímám svého traséra a zejména to, co říká. To je nejdůležitější. A když mlčíme a běžíme po rovince bez překážek, přemýšlím, jak udělat věci kolem mne lepšími.
Od krátkých vzdáleností jste se dostal až k maratonům. V květnu vás čeká pravděpodobně ten nejtěžší: maraton na Velké čínské zdi.
Je to skoro rok, když jsem na iDNES.cz četl článek o Jitce Křížové, která po ní maraton běžela. Tato myšlenka na mě sedla jako múza. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo se tohoto maratonu zúčastnit. Teď už se můj sen nezadržitelně blíží. Část trati vede po starobylé zdi, kde musíme překonat více než 5 164 kamenných schodů. Vysoké teploty a vlhkost vzduchu nám nejspíš nepřidají. Bude to boj. Momentálně je mimo jiné možné podpořit mou cestu do Číny také na crowdfundingovém portálu Hithit.
Ondřej Zmeškal v číslech
|
Jak velký tým s vámi bude do Číny cestovat?
Pojede se mnou právě Jitka Křížová, můj nejlepší trasér Lukáš, naše morální podpora, moje sestra Monča, a naši nejlepší dokumentaristé Zuzka a Jaromír. Do Pekingu odlétáme 13. května, abychom se akimatizovali, pak nás čeká asi stopadesátikilometrový přesun k Velké čínské zdi. Maraton odstartuje brzy ráno 21. května.
Láká vás udělat si výlet ze světa běhu jinam, třeba k adrenalinovým sportům?
Pro mne je malým adrenalinem tak trochu každý krok. Ale určitě bych si chtěl znovu zopakovat létání ve větrném tunelu. Kromě běhání miluju zahradu. Pěstuji bonsaje. Mám rád přírodu a bonsajemi si ji mohu přenést k sobě co nejblíž. Je však pravda, že na zahradu teď není pro sport tolik času. Rád chodím do přírody, s Blackem chodíme každý den na procházky po okolí.
Váš příběh je o tom, jak zvednout hlavu. Co byste poradil těm, kteří se ocitnou na dně a neví, jak se zvednout a jít dál?
Netruchlit a nelitovat se, to je to nejhorší, co můžete udělat. I když se zdá, že je zdánlivě nejhůř, může být ještě hůře, a proto by se měl každý narovnat, najít zbytky síly a něco dokázat. Zkrátka se pokusit překročit svůj stín.
Jaké další sny v životě máte?
Zúčastnit se výstavy bonsají s vlastními exempláři. O tom sním už dlouho. Mým sportovním snem je zúčastnit se olympiády v Tokiu.
