Minulý pátek se na pozvání MF DNES v Jihlavě sešli mistři světa z roku 1985. Mezi nimi byl i František Musil, Holíkův zeť. Bývalý výborný obránce tchánovi láskyplně říkal „děda“.
Tak se ptám: Oba jste získali zlato na šampionátech v Praze. Přijde na to někdy řeč, když se vidíte?
„Musím na dědu pomalu,“ odpovídá statný chlap. „Ale když má dobrou náladu a začne vzpomínat, je to něco úžasnýho... Začne vytahovat historiky o Suchém, Nedomanském... Byli to velcí hráči.“
Musil se mezi větami trochu zajíkal. Oči se mu leskly. Další otázky jsem si nechal pro sebe. Poděkoval jsem. A až o týden později pochopil, proč František tak zjihnul.
Odmalička jsem byl hajzl
Holík byl fenomén. Ojedinělá osobnost. Na první pohled velký frajer a hrubián. Svým chraplavým hlasem zkritizoval kohokoli od Lenera po Jágra. Nespisovnými slovy nešetřil ani v konfrontacích tváří v tvář, upřímností si nadělal dost nepřátel.
„Odmalička jsem byl pěkný hajzl. Pral jsem se skoro s každým, kdo mi přišel pod ruku. S kdekým jsem se hádal a taky jsem odmlouval tátovi,“ řekl o sobě při psaní knihy Dynastie Holíků.
Na ledě řval na soupeře, coby trenér křičel na hráče, přísný byl též na své děti Andreu a Roberta. Jenže to byla jenom jedna jeho tvář, což se mi potvrdilo třeba při velkém rozhovoru s manželkami věhlasných bratrů Jaroslava a Jiřího.
„Dám vám příklad,“ vyprávěla Maria Holíková o Jaroslavově domnělé krutosti. „Hráli s Andreou tenis. Hodinu na ni řval, aby se snažila. Ale samozřejmě nikdy ne sprostě nebo hrubě. A pak hned spustil: Miláčku, pusinko, pojď sem… Prostě jenom chtěl, aby ten tenis dělala naplno.“
Až ho uvidím, já mu dám!
Když jsme tenkrát v létě 2002 klábosili na nemocniční zahradě na Albertově, bylo Holíkovi právě šedesát. Do nemocnice se nechal odvézt o měsíc dřív po Musilově naléhání: „Dědo, to nemá smysl.“
Tradiční léčba paralenem na svérázného muže z Vysočiny nezabírala, horečka se mu vytrvale držela nad čtyřicítkou.
V Praze zjistili, že ho napadla zákeřná bakterie. Že má naprosto unikátní Kikučiho syndrom. Ale jako už několikrát předtím (a potom) se z krize vyhrabal svou železnou vůlí.
Vybavuju si, jak ho rozčílil článek jednoho kolegy, který označil plat jeho syna v NHL (9,6 milionu dolarů za sezonu) za přemrštěný. „Až ho uvidím, já mu dám!“ hřímal.
Mě za ním poslal Václav Pacina, slavný sportovní novinář, výjimečná postava MF DNES. Vlastně už ani nevím, proč s blahopřáním k narozeninám nedorazil sám. Holíka každopádně nechal pozdravovat.
„A co Venca? Jak se má?“ tázal se pacient. „Kolik že mu je? Přes sedmdesát? A zdraví mu slouží? Ten se má, kur... jedna.“
Vnuci mu splnili přání
Podobně jako kdysi miloval své děti, přilnul Jaroslav Holík k vnoučatům. Nemoci ho stíhaly. Hodně trpěl. Často opakoval, že žije už jenom proto, aby „Adámka a Davídka“ viděl hrát v NHL.
„Hodně času trávíme na chalupě, kde je pořád hromada práce. Všechno krásné se váže k dětem a vnoučatům. Každý den jdeme spát a přemýšlíme, co dělají,“ popisovala Marie Holíková.
Mladšího Adama sledoval její manžel loni v létě na Hlinkově memoriálu hráčů do 18 let v Břeclavi. Mladík nastoupil za Kanadu. Jak velí tradice v Holíkovic rodu, v níž Musilovi zdatně pokračují, zvolil si těžší cestu. Zkusil se prosadit ve výrazně tvrdší kanadské konkurenci. Dokázal to.
Jaroslav Holík na něj byl ohromně pyšný. Stejně jako na Davida, staršího ze sourozenců, kterého Edmonton Oilers právě před dvěma týdny povolali z farmy a postavili ho do prvního zápasu v NHL.
Ještěže se toho děda Holík dočkal.
