V minulé sezoně v tom byl v tuzemsku nejlepší, na loňském mistrovství republiky v Třebíči zvítězil. Jeho ideální počasí? „Vítr do tří čtyř metrů za sekundu a černé mraky. Ty do sebe natahují vzduch, takže vytváří proudění vzhůru. Pak stačí posadit letadlo pod mrak a proudění ho tam drží. Když jsou silné stoupavé proudy, je dokonce někdy problém dostat letadlo ve správném čase zase dolů na zem,“ vysvětluje Nahodil.
Má postavu lamželeza. Ano: původní profesí byl obráběčem kovů, od devadesátých let ho ovšem živí kamenosochařství, které převzal po otci. Je to kontrast: v zaměstnání hutné železo, těžký kámen... A po práci koníček: ultralehké větroně.
Letoun Stork, se kterým Nahodil loni zvítězil, má rozpětí křídel 3,6 metru, ale váží jenom dva kilogramy a deset gramů. Jako přerostlý motýl. Právě ty váhové kontrasty Nahodilovi vyhovují. „V práci se natahám a tady doma dělám s velmi lehkým materiálem. Je to odpočinek, člověk u toho přijde na jiné myšlenky,“ říká Nahodil ve své sklepní dílně, kde kompletuje soutěžní letadla.
Na větroně je však talent. I když on sám říká, že výsledky má „vydřené“. „Když jsem jako kluk začal chodit do modelářského kroužku, byl jsem tam nejmladší. Postavil jsem první malý větroň a hned na první soutěži v Křižanově jsem byl druhý. On není ani takový problém udělat letadlo, ale letuschopné letadlo udělat co nejlehčí, to už moc jednoduché není,“ hodnotí osmačtyřicetiletý Nahodil.
Osm dlouhých minut stresu
Létání v kategorii rádiem řízených větroňů se spalovacím motorkem se Nahodil věnuje šest let. Dvakrát byl vicemistr republiky, jednou měl medaili z bronzu. Teď je nejlepší, ale za měsíc začíná nová sezona. „Soutěžíme pořád ti stejní, věnují se tomu starší chlapi, které to bavilo už zamlada. Bohužel mladých už k nám moc nepřibývá. Však i já jsem se k modelařině znovu v dospělosti vrátil zhruba před deseti lety, až když nám odrostly děti,“ říká Nahodil.
V jeho kategorii je letadlo při soutěži ve vzduchu vždy přibližně devět minut. Motorek letadla běží po startu přesně jednu minutu. Za tu dobu musí větroň vynést do výšky sto až sto padesát metrů. Pak musí modelář vydržet celých osm minut s letounem plachtit a poté přistát ve středu čtverce o straně dvacet krát dvacet metrů.
Není to záliba pro nervózní povahy. „Na závodě je nejhorší zvládnout stres. Nezdá se to, ale těch osm minut, co musíte vydržet s letadlem ve vzduchu, je někdy opravdu neuvěřitelně dlouhých. Když není termika (stoupající teplý vzduch) a nechytnete stoupavý proud, tak se někdy pořádně zapotíte,“ směje se Nahodil.
Před startem bedlivě sleduje nebe, jestli tam nepoletují vlaštovky či třeba dravec, ale také jak to létá kolegům, zda jim letouny padají k zemi, nebo naopak snadno stoupají vzhůru. Rozumět počasí, odhadnout směr a sílu větru, to je klíčové. Proto prý nehrálo příliš roli, že loni Nahodil zvítězil v domácím prostředí, v Třebíči. „Vzduch je všude stejný,“ směje se jaroměřický modelář.
Vzduch ovšem dokáže udělat s lehkými letadly pořádnou paseku. „Kdo má letadlo slabší konstrukce, bojí se do toho naplno vletět, protože jak se dostanete s letadlem níž a stoupá rychlost, začne flatrovat (vibrovat), rozvlní se křídla a mohou ve vzduchu prasknout,“ vysvětluje Nahodil.
Ve svém arzenálu má modelář třicet, možná čtyřicet letadel. Nejsou nejlevnější, a protože komplet sestavené by všechny letouny zabraly menší tělocvičnu, hangáruje je Nahodil rozložené na jednotlivé díly. Každý v nich je zabalen v ochranném obalu z pěnové gumy nebo kartonů.
Od kevlaru k pomníkům
K výrobě kvalitního závodního větroně je třeba ovládat řadu řemesel. „Musíte umět se dřevem, na soustruhu, na fréze, na truhlářských strojích, protože to dnes už nemůžete vyřezat v ruce z měkkého prkénka balzy, které by se vymačkalo. Pracuje se na fréze, aby povrch vypadal dobře. Musíte laborovat, zkoušet, dělat díly letadla co nejlehčí se zachováním jeho pevnosti,“ vysvětluje Nahodil.
Protože je soutěživý typ, začal se zajímat také o novou kategorii větroňů s elektropohonem, kde záleží na tom, v jaké výšce závodník vypne motor. „Dělá to 160 lidí v republice a v Evropě asi sedm set, konkurence je tam veliká,“ těší se Nahodil. Konkurence, která naopak dělá jaroměřickému kameníkovi vrásky na čele, se týká jeho obživy. „Likviduje nás produkce pomníků z Číny. S jejich podmínkami a cenami prostě nemůžeme držet krok,“ mrzí Nahodila. I jeho obor se vyvíjí. Od doby, kdy jeho otec v roce 1993 synovi předal jaroměřické kamenosochařství, se leccos změnilo i v oboru hřbitovní architektury. „Pomníky jsou stále složitější na výrobu, dělají se do nich členité tvary, všechno se leští. Pořád se musíme učit nové technologie,“ uznává Nahodil, jehož firma opravuje například také křížky a boží muka na venkově. „Nakonec je ale celkem jedno, jestli pracujete se dřevem, kamenem, nebo kevlarem a skleněnými vlákny. Důležité je mít to v rukách,“ směje se Nahodil.
