V historii jiných obcí je čtyřicet let celkem malý úsek. Pro novodobé Dolní Kralovice, které leží na pomezí Vysočiny a Středočeského kraje, jsou to zatím celé dějiny. Leží zhruba tři kilometry od zatopené obce se stejným jménem, zmiňované poprvé na konci 11. století.
Když se hledalo místo pro nové Kralovice, zvažovaly se různé lokality. Nakonec se začalo stavět na konci šedesátých let vedle vsi Vraždovy Lhotice. I laickým okem je znát, že Vraždovy Lhotice se zámečkem a dlouhou historií jsou úplně jiný architektonický svět než vedle ležící nové Kralovice ze sedmdesátých let minulého století.
„Lidé ze starých Kralovic tady pracovali a nechtělo se jim stěhovat moc daleko. Chtěli zůstat co nejblíž,“ říká starosta Dolních Kralovic Antonín Bašta. On sám si ještě pamatuje, jak staré Kralovice vypadaly. Chodil tam na nákupy, za prací i na poutě. A ví také, jak těžko někteří obyvatelé nesli, že se museli stěhovat a jejich domovy zalila voda.
Režim se chlubil, starší lidé umírali víc než jindy
I stresující přesun se podepsal na tom, že v té době v obci zemřelo víc starších lidí než jindy. Některé obyvatele voda skoro až tlačila pryč, přestože ještě neměli dodělané domy v nové obci. Proto se museli stěhovat do rozestavěných stavení.
Režim se ale v polovině sedmdesátých let chlubil tím, jak úspěšně vybudoval nové Kralovice. Dokonce tehdejší prezident Ludvík Svoboda přijel do tamní nově postavené školy. Dodnes tam mají po něm pojmenované náměstí.
Mimochodem Svoboda skončil jako prezident na Hradě také před čtyřiceti lety, když už nová obec začínala psát svoji první kroniku.
Před čtyřiceti lety informovala média o vodním díle Želivka s nadšením. Psalo se, že přehradní jezero se stalo největší vodárenskou soustavou v tehdejší Československé socialistické republice. A že zaplavené Dolní Kralovice mají moderní náhradu, obec se stejným jménem.
Fotoreportáž od starosty i z nového kadeřnictví
Vyšla třeba fotoreportáž, jak bydlel tehdejší první muž obce Josef Šindler. „Ten již zemřel, byl to u nás jeden z prvních předsedů národního výboru,“ vzpomíná současný starosta Antonín Bašta.
Na dalším snímku je v nově postaveném kadeřnickém salónu vyfocena Ludmila Říhová. „Ta už v naší obci není, její kolegyně tady zůstala. Kadeřnictví tady stále funguje, jen v jiné místnosti,“ přiblížil starosta. Stojí tam nezvyklé domky Návštěvníky Dolních Kralovic, kteří přijedou poprvé, zaujmou netradiční řady domků.
„Tomu, z čeho se stavěly, se říkalo keramické panely. Jsou to cihly zalité do betonu,“ popsal Antonín Bašta. Zemědělci žijící v domcích tam ale neměli prostory, kam by si dali třeba pytel s obilím.
„Některým lidem, kteří k nám dnes jezdí, se ty řady domků líbí. Jiným zase ne,“ říká starosta.
Staré zvony z původních Dolních Kralovic zvoní jinde
Blízko u řad domků mají místní kulturní dům pro 500 lidi, který si vystavěli svépomocí. Podobný se vidí málokde. Obec má i zdravotní středisko, školu či poštu. Dnes mají Kralovice kolem osmi set obyvatel.
A čím obec nahradila cenný románský kostel svatého Jana Křtitele, který byl před zatopením v sedmdesátých letech zbořen? U nového hřbitova postavili ze smuteční síně moderní kapli, kde se konají dvakrát za týden mše. Loni tam zavěsili i nové zvony, přestože ty staré z původních Kralovic ještě existují. Ty ale zvoní v jiné obci, kam byly převezeny již dříve. A Kralovičtí uznali, že už by nebylo dobré je znovu brát a převážet.
I hřbitov ve čtyřicetileté obci vypadá tak trochu jinak. Je tam jen minimum starších pomníků s kříži. Náhrobky často obsahují pouze jména rodin, ne konkrétní osoby s datem narození a úmrtí.
U hlavního vchodu do hřbitova je nápis: Na věčnou památku zesnulých z bývalého hřbitova v Dolních Kralovicích. Podepsáni jsou rodáci a přátelé.
A jak úhledné a pravoúhlé jsou ulice s domky v Kralovicích, tak je to podobné s hroby ve stále ještě mladé obci.
Zámek, kostel, hotel, škola. Všechno zmizelo
Starosta by jednou chtěl, aby obec měla i malé muzeum věnované zatopené vsi. Existuje totiž hodně starých fotek, zachovaly se dokonce i filmové záběry.
Černobílé snímky Kralovic před zatopením přibližují třeba tamní kostel. Jeden z posledních záběrů je z roku 1972, kdy ještě stál a už se k němu blížila hladina vodního díla. Na fotkách je zvěčněno i náměstí, hotel Modrá hvězda, kavárna, zdravotní středisko či velmi pěkná budova školy. Zachycen je rovněž zámek. Jeho historie počítaná ve staletích také skončila demolicí v 70. letech minulého století.
Historie zatopených Dolních Kralovic sahala do jedenáctého století. Třeba v roce 1880 tam žilo téměř osmnáct stovek obyvatel. V roce 1961 tam stálo 369 domů, v nichž žilo 1 673 obyvatel. Tyto údaje měla na stole vláda, když o dva roky později schválila rozhodnutí o výstavbě nádrže na Želivce.
Stavba byla zahájena v roce 1965. Bylo rozhodnuto o likvidaci původních Dolních Kralovic. Bourání obce začalo roku 1968. Lidé se začali stěhovat do nově vzniklého sídliště. V roce 1970 se stěhovala i škola. Od roku 1972 začalo pozvolné napouštění přehrady. Většina budov byla demolována začátkem sedmdesátých let.
Když je málo vody, objeví se část železniční trati nad hladinou
V létě roku 1974 odjel poslední osobní vlak z Dolních Kralovic. Byl slavnostně vyzdobený. Trať byla po zatopení zkrácena o čtrnáct kilometrů. Podle železničních nadšenců tím zmizel jeden z nejkrásnějších úseků, kudy vedly v Česku koleje. Zásobárna vody pro Prahu ale byla důležitější. Jako poslední bylo v obci zbouráno nádraží a kostel.
A když je někdy v Želivce nižší stav vody, objeví se část železniční trati nad hladinou. Jsou ještě místa, kde je trasa bývalých kolejí patrná. Zachoval se i jeden opuštěný viadukt a několik kamenných kilometrovníků.
Náhradní výstavba nových Dolních Kralovic trvala od konce šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Stavělo se na pravidelném půdorysu. Vznikly rodinné dvojdomky, dále budovy s dvaceti osmi byty a řadové dvoupodlažní domy.
V pozdějších letech si občané v akci „Z“ vybudovali čerpací stanici, rekreační rybník Láb či fotbalové hřiště.
