Už chvíli po půl osmé večer spěchají k přírodnímu areálu na sídlišti Libušín z několika stran skupinky lidí. Na travnatém kopečku stojí jednoduché a přitom působivé kulisy - Pilátův palác a židovský chrám. Pod nimi pak zbývá dostatek prostoru, kam se bez problémů vejde dav izraelitů, kohorta římských vojáků, Jan Křtitel i s Jordánem, Galilea, Getsemany i Golgota.
Co se stalo s JežíšemPašijová hra se díky nápadu Ervína Jansy hrála ve Žďáru poprvé v roce 1998. Hra, v níž se herecké obsazení nemění, se cvičí asi měsíc. Režíruje ji od počátku Petr Krábek. Herci jsou farníci nejrůznějšího věku, nejvíc se jich na přírodním jevišti u žďárského sídliště Libušín sešlo na 250. Představení před Škaredou středou bylo zrušeno pouze dvakrát kvůli velkému sněhu. Na divadelní pašije do Žďáru jezdí i několik tisíc lidí. |
Obecenstvo je rozmanité, od skupinek náctiletých přes rodiny s dětmi až po seniory. Ty, co potřebují, pouštějí pořadatelé na židle před šňůru, která dělí jeviště od hlediště. Ostatní stojí po obvodu amfiteátru. Před začátkem představení si lidé živě povídají, někteří pokuřují. Pomalu se stmívá.
Když ale zazní první tóny scénické hudby a na trávník pod palácem přijde mladý katolický farář Tomáš Holý v civilu, publikum překvapivě rychle utichá. "Letošním tématem je hledání. Hledání smyslu, lásky, přátelství, víry, odpuštění..." znějí slova na úvod pašijové hry.
Působivé efekty, hudba i výkony herců
Ta otevírá drama, jehož děj všichni znají, postavou sugestivního až trochu šíleného Jana Křtitele. Zatímco my jsme v bundách, on je bosý a přes bedra má jen látkovou imitaci velbloudí kůže. Je to působivé. Zapomenout na to, že stojím na žďárském sídlišti, je k mému překvapení docela snadné. Možná i díky velmi věrohodným kostýmům více než dvousetčlenného ansámblu. Pominout nelze kvalitní osvětlení a ozvučení ani zajímavě poskládané hudební motivy, které většinu děje podbarvují.
Možná jenom přílišná gestikulace některých postav občas mate tím, že není jasné, kdo z těch, kteří jsou na scéně, právě mluví. Z té dálky se to dá jen těžko rozlišit. Když se to ale přesto povede, ukáže se, že herci dobře zvládají dialogy na playback, který je v těchto podmínkách asi nezbytný.
Když příběh dojde až k drásavé scéně, přemýšlím, jak to vnímají dětští herci. Ty nechal režisér Petr Krábek vesele pobíhat v popředí, zatímco kousek od nich bičují vojáci Ježíše a dav je mohutně povzbuzuje. Hudba přitom dává tomuto obrazu opravdu pekelnou atmosféru.
Představení končí opět světelným efektem, při němž se objeví zmrtvýchvstalý Ježíš a zní možná až příliš sladká píseň. Někteří z herců i z diváků si otírají oči. A já zjišťuji, že člověk nemusí být nutně římský katolík, aby si užil pašijovou hru.
