Více než stovce diváků vyrazil dech a zároveň obhájil mistrovský titul z loňska. "Byla to letos moje poslední šance na úspěch a jakýsi vrchol sezony, takže jsem do toho dal maximum," řekl muž ze Smiřic u Hradce Králové, který se jinak živí jako zdravotnický záchranář na volné noze.
Zdolávání ledových stěn sprintem je disciplína, které Milan Dvořáček propadl před třemi lety právě ve Víru. Loni se stal mistrem republiky poprvé a účastnil se dokonce i Světového poháru v Koreji. Tam měl ale oproti svým soupeřům jeden docela vážný handicap.
"Zatímco většina těch závodníků trénovala třeba měsíc nebo i dva předem, já jsem měl na trénink před závodem asi půl hodiny," řekl lezec. Že si z Korey nepřivezl žádnou medaili, jej proto vůbec nepřekvapilo. Velký zážitek to prý byl i tak.
"Tenhle závod je navíc dost specifický. Neleze se na umělé stěně, ale na přírodní skále pokryté ledem. Podobná stěna v Česku není. To znamená, že ani není kde trénovat," přiblížil jednu z největších komplikací rychlostního lezení po ledu v podmínkách České republiky. "Takoví Rusové, Norové nebo Finové jsou na tom dost jinak." Přesto si Dvořáček drží v celosvětovém hodnocení pěkné 18. místo.
Znamená to ale investovat peníze nejen do speciálního vybavení, ale hlavně do cestování. Za každým tréninkem. "Jsou to ročně desetitisíce, ale snažím si na to vydělat různými brigádami, většinou i mimo svou profesi. Část výstroje, například cepíny a háky, si navíc vyrábím sám," vysvětlil.
Hledat sponzory podle něj nemá v tomto druhu sportu cenu. "Sponzoři podporují dnes spíš nějakým produktem než penězi. Ale výbava na ledový sprint vydrží spoustu sezon," dodal.
Nejvíc se mu na lezení po ledu líbí dobrodružství a to, že tenhle sport není pro každého. "Člověk musí překonávat i chlad, ke skále se brodí sněhem, dostane se k ledopádu, o kterém neví přesně, jak bude vypadat," dodal.
